Psaní událostí se nakonec chopil bubeník Bill a vrhnul se na to radši rovnou od pátýho koncertu. Bude se nakonec jednat čistě o jeho samostatnou rubriku. Nikdo mu do ní nebude sahat, takže za případné neshody ve vašem světonázoru můžete směle a jistě kamenovat přímo jeho. On si to zaslouží. :-)

7. 11.-9. 11. 2005 - Nahrávání dema „Drum bun“
28. 10. 2005 - Volyně na Nové
21. 10. 2005 - Netolice
8. 10. 2005 - Boudy
5. 10. 2005 Rozhovor pro internetové rádio POKČArou :-)
1. 10. 2005 - Písek - Divadlo Pod čarou - Rock region fest
8. 4. 2005 - Písek - Pod čarou
5. 2. 2005 - Písek - Pod čarou - Koncert pro Asii
29. 12. 2004 - Svatkovice

Co Billo 2006              Co Billo 2007


Nahrávání dema „Drum bun“, 7. 11.-9. 11. 2005

       Jednoho krásného slunného dne se naše stará známá kapela Rasovjan rozhodla, že si zamluví termín pořízení svého debutového CD v plzeňském studiu Exavik. Učinila tak krátce před svou účastí na písecké soutěži amatérských kapel, zvané Rock region fest 2005. Jako hlavní cenu diváckého hlasování zde totiž bylo možno získat celé dva dny pobytu zdarma v tomto soukromém hudebním institutu, proto tito namachrovaní frajírci na nic nečekali a předem si domluvou zapikali další nahrávací čas, který si k této výhře plánovali připojit. Chladnokrevná přesnost, s jakou realizují prudký vzestup své hudební kariéry, je pro nás obyčejné smrtelníky někdy až zarážející. Dokonce si budoucí úspěchy kombinované s významnými mezníky osobního života zaznamenali písemně a jsou naprosto přesvědčeni, že se jim je podaří přesně podle tohoto plánu zrealizovat. Nechali se zřejmě inspirovat českou filmovou sérií o básnících, kde si jeden manželský pár podobně schématicky „nalajnoval“ svou budoucí životní dráhu. Vypadá to asi takto:
Společná dovolená v Bulharsku - Týna svatba - Přebírání platinové desky - Týna první dítě - Vydání dalšího komerčně úspěšného alba - Týna třetí dítě a tak dále...
Až bude Týna rodit po patnácté, budou už ze začínajících hudebníků úspěšné hvězdy světového formátu. :-)
       Jak si předsevzali, tak také učinili. Na festu hravě porazili jedenáct konkurenčních kapel a aniž by na sobě dali znát sebemenší náznak údivu, se bez rozpaků zmocnili atraktivní výhry. :-) Je to prostě banda úlisnejch ambiciózních šmejdů. Já, kterej jsem se jako vrchní přisírka bez optání pasoval do role jejich hlavního „many žera“ se ale musím zatím neustále přetvařovat a předstírat, že s nimi ve všem souhlasím. V opačném případě by totiž mohly utrpět mé dlouhodobé strategické plány, jejichž hlavním cílem je samozřejmě tučný finanční profit pro mou osobu. Jak se zpívá v muzikálu Tři mušketýři: „Nevzdává se kdo své sítě zná, báječná taktika vítězná.“ Nemohu vám zatím říci, jak toto nadějné nahrávání skončí, ale alespoň už víte, jak to celé začalo. Nyní ve zkušebně navštívím své „výborné“ přátele z Rasovjanu a poslechnu si jejich „skvělou“ exotickou hudbu, které se asi nikdy nedokážu „dostatečně nabažit.“ :-) Mějte se jak chcete, ale hlavně nepřestávejte chodit v hojném počtu na naše koncerty. Nebojte, ještě pár melounků z těch „talentovanejch“, hloupoučkejch „konzervatoristů“ vyždímám a pak je definitivně pošlu ke dnu. Zatím mi posílejte do vzkazovny vaše nápadité urážky Rasovjanu, které mi dávají sílu přečkat toto dlouhé období permanentního potlačování citů a zůstaňte mi věrni. Kdyby se vyskytl nějaký problém, nezapomeňte, že vše zařídí váš spolehlivý kamarád :-))) a abnormálmně schopný organizátor FOM a.s.
       To je síla co? Já normálně nemám slov!!!! Mně byl ten prasopes už delší dobu podezřelej, ale až teď jsem ho konečně vyhmátl. Při jednom ze svých namátkových „serfingů“ po českém internetu se mi náhodně podařilo tuto šokující pravdu o našem zákeřném Pražáčkovi odhalit. Mít ho v tu chvíli po ruce, tak teda nevim nevim, jak by to dopadlo. Mezitím co jsme si my, důvěřiví dobráci, naivně hřáli na prsou hada, vytvářel tento snaživý slizounek na netu stránky neustále se početně zvětšujícího anti-fanklubu naší nebohé kapely. Ke své smůle však čerstvě odhalený zrádce nic o mém nedávném objevu netuší. Je proto třeba jednat co možná nejrychleji, aby nám povedený ptáček nestačil někam upláchnout. V žádném případě si nemohu tuto jedinečnou příležitost nechat ujít, proto se tohoto nadmíru příjemného úkolu zhostím výjimečně sám. Jedním nečekaným, přesně mířeným kopem mu zabarvím do ruda jeden poměrně důležitý párový orgán, což by takovému ufňukanému sušinkovi mohlo na nějakou dobu stačit. Přejde ho pak chuť na ledacos, ale hlavně na pošlapávání dobré pověsti několika snaživých obětavých umělců, jejichž morální čistota a obdivuhodný zápal pro věc mu k tomu nekalému jednání nedávají sebemenší záminku. :-)) No nic tento rafinovaný zrádce už je vlastně stejně předem vyřízenej, tak si pojďme teď konečně povědět něco o tom nahrávání.
       Vstupem Týny, mě a Mirouše do poměrně velké kancelářské budovy v Plzni, ve které se studio Exavik nacházelo, by se tento několikadenní obtížný proces dal považovat za zahájený. Po něm následovalo seznámení s příjemným zvukařem Pavlem Bromem, který nás již ve svém hudebním království očekával. Hned nás ochotně provedl všemi čtyřmi místnostmi, které byli součástí interiéru. Dvě z nich byli nejprostornější a sloužili k vlastnímu nahrávání. Pak to byla ještě kuchyňka a ložnice s pěti matracemi. (Kelly Family by měli smůlu :-) ) Sprcha se záchodem a nějaké ty chodby se, myslím, jako místnosti nepočítají.
       Já se hned vrhl na průzkum bubnů, které již byly sestaveny na svém místě a jejich stříbrná metalíza je pro mne činila nepřehlédnutelnými. Podle Pavlových slov se jednalo o nejlevnější profesionální řadu značky Pearl. (Celá souprava by vyšla asi jenom na 100 000 Kč :-) ) Později jsem se dozvěděl, že mi je zapůjčil (za 500 Kč na den) Michal Šindelář, který nějakou dobu bubnoval s Katapultem. Můj respekt k nim ještě vzrostl. Přechody měli o něco menší průměr než mé vlastní, ale celkový zvuk všech komponentů byl nádhernej. Pak přišla na řadu místnost s mixážním pultem. Pavel hned zasedl na svou židličku, ze které mohl pohodlně ovládat všechna šoupátka a kroutítka, kterých se na objemném aparátu nacházelo nepřeberné množství. Pak nám začal pouštět ukázky různých kapel, které ve svém studiu také nahrával. Byli to například „Pod stolem“ a nějací keltští instrumentalisté. Nejprve krátce okomentoval zvuky kytar: „To je Gipson, to Stratocaster.“ „Ta by byla tak za 50 tisíc, tahle okolo šedesáti.“ Miroušovi z toho pomalu začínaly šedivět vlasy na hlavě. Představoval si totiž, jak se asi mistr zvuku bude tvářit na to, až hrábne do strun svého zprohybaného Thaj-vanského pádla, které vydrží nalazené tak maximálně prvních pět taktů písně a to pouze nachází-li se v ideálních teplotních podmínkách. Poloha vsedě rozvášněnému zvukaři dlouho nevydržela. Nechal se hudbou deroucí se z repráků natolik strhnout, že svůj výklad doprovázel zvláštním divokým tancem, při kterém předváděl hru na různé zúčastněné nástroje. Když mi pak pouštěl bubnové sólo neznámého Kelta, pojal mě také neblahý pocit, že se od nás asi očekává trochu více, než co jsme zatím schopní dát. U ženskejch by nás tento přístup nijak zvlášť nepřekvapoval :-), ale nyní nám to připadalo jako dobrý důvod být z toho mírně nervózní. Výrok: „Bubny, ty budou hned, co bys na tom chtěl prosim tě dlouho nahrávat“, mému sebevědomí také zrovna moc neprospěl. Po skončení předváděčky se s námi Pavel rozloučil a následovala vycházka do města.
       Navštívili jsme jednu útulnou, dřevem obloženou hospůdku poblíž pivovarského muzea. Někteří zámožnější gurmáni se zde jali ochutnat místní lahodnou specialitu, kterou bylo nezfiltrované dvanáctistupňové pivo Pilsner Urqel. Já vám mohu poreferovat pouze o tom, že kolu tam měli také dobrou. To víte: „Zodpovědným hudebníkem jednou, zodpovědných hudebníkem navždy!“ :-) Když jsme se vraceli zpátky do studia, akorát dorazil i pracující bassič Jirka Bodlák, kterému Fomas do telefonu popsal cestu tak dokonale, že naší základnu v žádném případě nemohl minout. „Na první křižovatce mírně doleva, za chvíli mírně doprava, pak ještě párkrát doprava doleva a nakonec pořád rovně a tam už to uvidíš.“ No řekněte, jasný jak facka, ne?“ Tomu lojzíkovi Krastymu to ale kupodivu nestačilo, tak musel znovu otravovat s telefonickým prosíkem o pomoc.
       Poté, co si též prohlédl EXAVIKský interiér, jsme mu vyprávěli o tom, jak Pavel komentoval zvuk ostatních nahrávaných kapel a svěřili se mu se svými obavami. Zareagoval též žertovně vyděšeně: „Doufám, že jste mu zatím neukázali můj nástroj!?“ Fomas se sice na Slovensku pokoušel něco takového vyfotit, ale bohužel neuspěl. Když Bodlák pod vodopádem smýval prach cesty ze svého obnaženého svalnatého těla, nacházel se tou dobou moc daleko a voda byla příliš studená na to, aby se dali takovéto lehce lechtivé snímky zdárně pořídit. Přesto, že nás malý proplešlý kecafon z Protivína bombardoval svými fóry jen poměrně krátkou chvíli, dokázal nás jimi zbavit i posledních zbytků energie, které se v našich bateriích pro tento den nacházely. :-) Útěk do společné ložnice tedy na sebe nenechal dlouho čekat. Ještě se vyfotit s obnaženými slečnami z hambatého kalendáře a pak už hurá do hajan. Týna nám co se skrývá pod jejím slušivým pyžámkem ukázat odmítala, proto se na snímku zvěčnila pouze jako šarmantní „LADY IN RED.“ (Škoda možná příště :-) )
       Ráno Pavel dorazil asi okolo deváté. Fomas ho přivítal tím, že nechal na zemi před ledničkou vybuchnout jeden lahvový pivní granát, který s sebou do prohibičního studia propašoval. Takovou neopatrnost já prostě nedokážu pochopit. Správný trojfázový postup: Opatrně odjistit otvírákem, průtokově ohřát v hrdle a následně neutralizovat žaludečníma šťávama se přitom v Čechách učí už děti v mateřské školce. Kdyby to tak viděl Bárny, nebo Homer Simpson, určitě by jim to zlomilo srdce. Abych z jeho počínání nemusel vrhnout, vrhl jsem se raději na zvučení bubnů.
       Přesněji řečeno zvučil Pavel, já se do nich pouze pokoušel co nejpravidelněji mlátit. Při této přípravě mi také mimo jiné nastavil úroveň hlasitosti jednotlivých součástí soupravy do sluchátek, které budu mít při nahrávání nasazené. Nesměla být příliš vysoká, protože by to bubeníka (kdyby tam nějaký byl) svádělo k slabším úderům. Tato ne zrovna moc zábavná činnost trvala zhruba do 12.00 hod. Pak už konečně došlo na lámání chleba. Hlasitý metronom se zvukem kravského zvonce počal z mé hlavy vytínat kousky zkrvaveného mozku a já, ačkoli jsem podle něj nikdy dříve nehrál, měl najednou předvést svůj pokud možno nejlepší životní výkon. Kvílivý doprovod ne zrovna vždy přesně v rytmu hrajících kytar obtížnost úkolu ještě umocňoval. Během zhruba pětihodinového časového úseku bylo po všem. Vy, co vám to připadá jako dlouhá doba, vězte, že tento limit vystačil tak v průměru na dva pokusy u každé písně. Některé skladby byly dokonce ponechány napoprvé. Když teď zpětně vidím, jak je docílení přesného základu téměř nejdůležitější věcí při nahrávání, asi bych se příště pokusil vydupat si možnost četnějších oprav. Omezené použití střihu, které se týkalo pouze mého nástroje, dovršilo u perkusního amatéra jako jsem já, nevyhnutelné dílo zkázy. Bolestné poslouchání důkazů své vlastní neschopnosti mi za to budiž přiměřeným doživotním trestem. :-)
       Když na kostele svatého Bartoloměje odbila pátá, pustil se zvukař Pavel do digitálního zaznamenávání Bodlákova propracovaného Bass-partu. Kdyby byl býval chudák tušil, co ho do 15.30 hod. následujícího dne čeká všechno za hrůzy, možná by si raději pustil plyn. Jirka má ve všech písních svou zvukovou pětinu podle mě velmi dobře nalinkovanou, ale co by se mu dalo mírně vytknout, možná i trochu více vytknout, možná ho za to dokonce důrazně pokárat, je RYTMIKA, TA RYTMIKA!!! Při nahrávání začátku slovenské písně „Včera bola nedela“, jsem se raději nenápadně vytratil uvařit si čaj, protože podle Pavlova šokovaného výrazu to vypadalo, že brzy dostane infarkt. Pár poslechů nezdařených pokusů, kdy Bodlák několikrát zabrnkal na struny svého nástroje zhruba o polovinu času dříve než ve skutečnosti měl, mě taky bohatě stačilo a zbaběle jsem se rozhodl nečekat na to, jak se napjatá situace nakonec vyhrotí. Zkušený zvukař měl naštěstí trpělivost o poznání větší, proto nás dokázal svým láskyplným otcovským přístupem přiměřeně motivovat a dodat nám (i sobě :-) ) chybějící odvahu k dalšímu snažení. Navíc měl nyní mocný vládce decibelů v rukávu i jeden osvědčený a velice užitečný trumf. Bylo jím samozřejmě laiky i odborníky obdivované počítačové kouzlo zvané STŘIH. I sám Bodlák se po aktu nechal slyšet, že jeho basa je vlivem častého používání této záchranné pomůcky sešívaná jak slávistickej dres. Jestli ale švadlenky červenobílého pražského esa při výrobě klanových barev musí šmiknout zrovna devětačtyřicetkrát si nejsem zrovna moc jistý. K tomuto rekordnímu počtu napojení se náš hudební virtuos dopracoval dokonce u dvou písní současně. :-) Pavel se sice všemožně snažil tento nepříznivý vývoj zvrátit (optimistickým tančením či názorným dirigováním problematických pasáží), ale nebylo mu to přesto nic platné.
       Přestanu si už z chudáka Krastyho dělat šprťouchlata. Také jsem za bubnama zrovna moc nezářil, proto se trochu stydím a se vší vážností za sebe prohlašuji: „Zahrát bezchybně nacvičený part ve studiu, kdy člověk, nemající praxi v podobné činnosti, musí čelit mnoha stresujícím faktorům na které není zvyklý, je o poznání obtížnější, než ho ve stejné kvalitě vyšvihnout naživo před publikem, kdy zase kvalitu negativně ovlivňuje tréma.“
       „Přijít na jiné myšlenky“ jsme toho večera vyrazili do jedné zvláštní hospůdky v centru, kde podle Pavlových a Kyžákových informací mají mít u každého stolu samostatnou pivní pípu. Vůkol sedící hosté si jí obsluhují bez jakékoliv cizí asistence a mají radost, že zase jednou zažili něco opravdu výjimečného. Tato osvěžovna byla ale touto dobou samozřejmě poněkud natřískaná, proto nám musela postačit jiná. Zde se rozběhla náročná debata, až skoro hádka :-), okolo problematiky humánního odchovu králíků a skotu. Věčně nesmiřitelní rivalové Týna s Ondřejem :-)) po sobě neúnavně vrhali svými těžkopádnými argumenty, až jsem měl skoro strach, že mě nějaký ten devítimilimetrový projektil také zasáhne. :-)
       „Týno, prosím tě, přichvátni!!!“ „Ježišmarja, to je síla, to bude teda výtvor!!!“ „Mně už to lízá trenky!!!“...... Tyto zoufalé věty bylo možno zaslechnout z mých bolestí deformovaných úst, když se zákeřný průjmovitý záchvat náhle rozhodl nerespektovat Týninu ranní soukromou pauzu na očistnou startovací sprchu. Málem už nouze naučila Billa sráti do kamerami snímaného záchodu Velkého bratra. Nacházel se totiž ve výklenku na přístupovém schodišti a proti zvědavým pohledům případných kolemjdoucích odvážného uživatele nechránily žádné dveře. Nakonec mě naštěstí mé trénované svěrače ve štychu nenechaly, takže podlaha v kuchyni zůstala potřísněná jen Fomasovo rozlitým pivem.
       Když se opět dostavil usměvavý šéfdirigent našeho souboru, pokračovalo vše v podobném duchu jako předešlého dne. Na basu stále basuje Jirka Bodlák a očumuje ho při tom magická čtyřka ve složení: Týna, Mirouš, Ondřej a Já. Fomase jsme včera ze svých služeb propustili, aniž bychom se s ním rozloučili. Místo něho byl do studia připuštěn opozdilý zpěvák (a též slušný samec :-) ) Ondrášek Bartošů. Na oběd nás Pavel vzal do hospody. Chvíli nás tam baví (pak už trochu nudí) dvojice podroušených havířů. Pokoušíme se také žertovat s jednou nesmělou mladou praktikantkou, která má pro tento den na starosti obsluhu takovýchto vážených hostů jako jsme my.
       V 15.30 konečně zazní Exavikem poslední basový tón a o hodinu později už na řadu přichází zasloužilý mistr „krásných žádných sólíček“ a nepřekonatelného „starého zvuku“ Miro Mirič Mirunov. (nebo jak ta přiblblá balkánská přezdívka zní :-) ) Ještě než začne hrát, překvapí ho zvukař svým nečekaným dotazem: „Naladil jsi si tu kytaru i v oktávách?“ Mirouš jen nasadí překvapený výraz a plynulým otáčením hlavy zprava do leva mu dává na vědomí, že nikoliv. Nástroje se tedy chopí zkušený kytarista Pavel osobně. Chvíli si pohrává s lazením a za chvíli nám přísedícím s úsměvem sděluje, že „už to konečně začíná hrát.“ On to byl vůbec taková veselá kopa. Do dneška si pamatuju dva fóry s nám blízkou hudebnickou tématikou, které při jedné z krátkých přestávek pro naše obveselení vyprávěl. Vtip (hádanka) č. 1: Otázka: Víte, co to znamená, když bubeníkovi vytékají sliny stejnoměrně z obou dvou koutků úst? Odpověd: Že hraje na vodorovném pódiu. :-))) Vtip č. 2: Bubeník s basákem vypadnou z okna vysokého domu. Jak tak letí vedle sebe basák náhle povídá: „Konečně spolu, viď?“ Než stačí bubeník odpovědět, dopadnou oba na chodník a ozve se jen krátké „TA DA!“ (Ten byl trochu pro zasvěcenější, ale jinak taky super, ne? :-)))) Na chvíli opět zvážníme a vrátíme se zpět k našemu Miričovičiarovi. Pavel ho postavil před nelehký úkol zahrát vždy po sobě dvakrát stejné pasáže kytarového doprovodu, aby se mohli dát přes sebe a výsledný zvuk dostal větší hutnost. (Ještě, že to nechtěl i po Bodlákovi :-) ) Tam kde se v písni nacházelo pouze sólo, měl Mirič doplnit nějaký doprovod – nový, protože jinak by tyto pasáže vyzněly jako příliš prázdné. Do toho všeho mu zdatnější a zkušenější kytarista například ukazoval, jak by se měl správně chytit akord, aby dobře ladil, či jiné podobné fígle.
       Ostatní se ve studiu bavili po svém. Jako nejvděčnější činnost se ukázalo hodnocení „šikovné údržbářky“ a jiných spoře oděných slečen v na stole nalezeném výtisku časopisu LEO. Pavel (když měl čas) zase „ulítával“ na focení všeho, co šlo, vypůjčeným Bodlákovým a Fomovým digitálním aparátem. Během těchto krátkých chvilek nám stačil pořídit celkem požehnané množství zdařilých momentálních „výcvaků.“
       Večer se nikam nešlo. Jedno slintající, blbě čumící cosi, slyšící i na jméno Mirouš, jsme vyslali na benzínku koupit dvě, ve skle balená, archivní vínečka a sami si zatím váleli šunky na luxusním gauči v kuchyni. Domácí párty však neměla dlouhého trvání. Chelnerica po chvíli přátelského rozhovoru vyjádřila přání, že by se na své nahrávání ráda alespoň trochu vyspala, tak jsme jí gentlemansky vyhověli. Snaha zastavit nevymáchaná ústa již jednou zmiňovaného protivínského tlučhuby se však po dvou sklenkách Kristovy krve ukázala jako naprosto zbytečná, proto si naše unavená houslistka musela na svůj krásný sen ještě nějakou dobu počkat. Umlčet rozdováděného peacocka Ondřeje se jí také zrovna moc nedařilo, proto se mohla jen naštvaně koukat do stropu a poslouchat, jak jí tikají biologické hodiny určené pro opětovné načerpání sil bezstarostným spánkovým bezvědomím.
       Ráno, ještě než odpočatá Teenuška (Náctuška :-) ) nastoupila na plac, dohrál Mirouš zbývající dva songy na kytaru. Pak se už po Pavlově tváři rozlil blažený, mírně přihlouplý úsměv, kterým nevědomky dával okolí najevo svou radost z faktu, že nyní bude pracovat s trochu nadanějším a lépe vypadajícím materiálem, než tomu bylo doposud. Kristýnka skutečně nezklamala a rychlým „sfouknutím“ celé akce nenechala nikoho na pochybách, že si i nadále bez problémů obhájí svůj imaginární titul nejschopnějšího instrumentalisty v kapele. (Šplhy, šplhy... :-) )
       Během hraní si jednou musela dát menší pauzu, protože určité neodkladné okolnosti (mimochodem i moje přímluva :-)) donutili tolerantního zvukaře na chvíli připustit k aparátu nervózního trémistu Ondřeje. Potřebovali jsme, aby si alespoň na chvíli vyzkoušel, že je také schopen své party „vymlasknout“ na ostro poměrně rychle a bez nějakých větších problémů, proto Kristýnka požádala o krátkou neplánovanou přestávku, ačkoliv by raději pokračovala v kuse. Okousané nehty, silný třes rukou, či návštěvy velké strany á20minut, to vše byly neklamné fenotipové projevy výrazně zvýšené hladiny adrenalinu v krvi, která by mohla u takhle starého člověka již představovat nebezpečné ohrožení na životě. Nakonec to dopadlo tak, jak se čekalo. Dvě skladby byly zdárně doplněné o zpěv a z Ondráška se stal klidný, sebejistý profesionál. :-)
       K večeru nám svými zpívánky v naprosto potemnělém studiu připravil zajímavou černou hodinku. Nechtěl zřejmě při náročných hlasových sólech dávat na odiv svá nejrůzněji vyšpulená ústa, proto si nechal v nahrávací místnosti zhasnout. Pavel ho žertovně následoval, takže i naše okolí osvětlovala jen slabá záře monitoru počítače a lampičky na mixážním pultě. „Tajmahal“ zněl v této atmosféře opravdu výborně temně. Vlivem mírně „přepálené“ přípravy a několikerého opakování problémových pasáží se mu nakonec nepodařilo dosadit svůj hrdelní movitý poklad do dvou zbývajících písní. Na tuto krátkou dodělávku si před odjezdem dohodnul soukromý náhradní termín, který nám Pavel hodlal věnovat zadarmo jako bonus. Mělo se tak stát ve středu 29. 11. 2005.
       Druhý den (30. 11. 2005) jsme se ještě měli všichni dostavit k závěrečnému míchání. Povinnosti to dovolili pouze třem z nás (Týně, Miroušovi, a Mojí maličkosti). Po probdělé noční službě se mi tak akorát dařilo předvádět na židli usínajícího Mr. Beana ze scénky v kostele, takže, jaký budou mít mezi sebou nástroje poměr, jsem ovlivnil jen opravdu minimálně. Týna do toho „kecala“ o něco víc a Mirouš si také sem tam něco přisadil. Z tohoto celodenního marathonu jsme si nakonec odnesli vypálené CD, které bylo třeba poslechnout a sdělit Pavlovi zda jsme s ním v takovéto podobě spokojeni. Velký dík bych za kapelu vyjádřil naší houslistce, která se o tyto veškeré předělávky osobně postarala, přesto, že jí při této činnosti ostatní skupinový „Lojzíčci“ zrovna moc nepomáhali. :-) Definitivní tečku za touto významnou událostí teď udělá leader plzeňské skupiny Navzájem a bývalý pracovník studia Avik – Přemek Haas. On nám totiž přislíbil zajistit poslední úpravu vznikající nahrávky zvanou mastering. Vše je tedy teď v rukou jeho (a božích), proto nezbývá nic než čekat. Zatím se na ní můžete všichni těšit, jakož i my se velice těšíme a s napětím čekat, jak to celé dopadne.
       Jak bych teď, já nešťastník, toto své dlouhé literární dílo zase nějak vtipně zakončil? Asi to dnes výjimečně bude bez legrace. :-(( Zkusím osvědčené Bugs-Bunnyovské rozloučení, které by možná mohlo zabrat: Týýýýna Týýýýna Týýýýna dáááááá.........TO JE KONEC. Tak přeci jenom sranda :-)))))))))) Cha cha cha!!! :-)))))))
„Šťastnou cestu“ všem Rumunům i ostatním lidem dobré vůle přeje nenapravitelný pakoBILL.



Jedenáctý koncert. 28. října 2005 - Volyně na Nové, Kulturák

       Konečně už se ve slově označujícím pořadí našich odehraných koncertů objevila přípona NÁCT. Kdyby se jednalo o počet dosažených let v životě lidském, bylo by to špatné, ale v tomto smyslu je to jednoznačně dobrá zpráva. Bavit se věčně s „vytlemenym“ puberťákem, kterej se snaží bejt pokud možno „IN“ a „V poho“ je nuda, ale hudebníci, kteří zvládli takovou spoustu veřejných vystoupení už musí na poli populární hudby zákonitě patřit mezi zkušené mazáky. :-)) To ale bohužel publiku, kterému se tato hudba nijak zvlášť nelíbí, vůbec nebrání v tom, aby je přijali s chladným nezájmem, nebo je dokonce z pódia vypískali. Stejně jako Jirka Macháček ze skupiny Mig 21 neměl potkat cikánskou holku za lesem, i my možná neměli přijímat nabídku zahrát si na punkovém minifestu pořádaném ve volyňské hudební svatyni. Že bude náš program na této akci přinejmenším trochu vybočovat z řady bylo jasné předem, ale protože nás hraní baví, rozhodli jsme se to risknout a svoji účast nakonec přislíbili.
       Když náš vůz do „manželky vykastrovaného býka“ dorazil, zaujal nás dav kinder-punkerů čekajících před vchodem do kulturáku. Protože nikdo z nich neuznává uniformy, byli všichni oblečeni do podobných černých mikin, které u některých z nich doplňovali koženice s tradičními kovovými doplňky. Tímto zdánlivým rozporem chytře matou veškeré nepřátele své víry. :-) Já při pohledu na ně také čím dál tím méně věřil tomu, že bychom zde mohli nějakým výrazně kladným způsobem zaujmout, ale nevadilo mi to.
       Při vstupu dovnitř nám vyvěšený plakát prozradil dnešní aktuální pořadí kapel. Bylo následující: Nohama nad zemí, Rasovjan, Deratizéři, Totální nasazení a Zničehonic.
       Naše spřátelené „Nohy“ si odbyly svou premiéru v nové dvoukytarové sestavě, ve které prvně po dlouhé době chyběly housle. Zdvojený zvuk bustrů však hudbě dodal větší hutnost a flétna houslová sóla také celkem slušně nahradila. Rasovjan se ten den také málem potýkal s vážnými personálními problémy. Bubeník je u nich na rozdíl od houslí naprosto nenahraditelný, proto musel ignorovat svou vážnou chřipkovou indispozici a vydat se na akci i s krapet zvýšenou teplotou. (Už jsem s těma horečkama trapnej, co? Můj organismus mě s ní chtěl asi obdarovat opět na koncert Znouze, ale o pár dní se seknul.) Naštěstí profesionála mého formátu nemůže taková banalita nikterak vyvést z míry. :-)
       Opět tedy nic nebránilo tomu, aby krátké „trrr ra ta ta tada!“ na virbl odstartovalo španělskou píseň Nimrod, kterou svůj program tak nesmírně rádi zahajujeme. Po krátké předehře se do hry zapojil i Ondřejovo líbezný hrdelní nástroj, takže jsme zase na chvíli dělali jen doprovodnou hlukovou stěnu, které nikoho příliš nezajímá. Když se tento talentovaný strong-vokálista správně rozespívá, žádná pasáž byť sebesložitější pro něho není žádný problém. :-) Ze zběsilého jódlování v šatně za pódiem možná bylo pár lidí mírně vyvedeno z míry, ale následný kvalitní výkon podaný při koncertě za to určitě stál. Členové kapely Totální nasazení (nachazející se toho času na doslech) o tom sice na svých stránkách psali jako o bůhvíjaké prožité hrůze, ale dle mého soudu to bylo tvrzení poněkud nepřiměřeně přehnané. To bych se pak já také klidně mohl zmínit o tom, že mezi dobou hlasového tréninku a jakostí výsledného produktu předkládaného posluchačům, fungovala mezi Ondřejem a Totálně nasazenými zpěváky zhruba přímá úměra. Nechci bejt nijak hnusnej, ale už mě ty nemístné vtipy na adresu chudáka Bartošky štvou. Je pravda, že už jsem si také párkrát přiložil své želízko do ohně, ale činil jsem tak pouze z nutnosti, abych zvýšil čtivost svých článků. Hluboce se za to stydím a pokusím se zařídit, aby se toto bezpráví příště neopakovalo. (Rozuměj: maximálně jeden zápis :-) Tohle byla ta pověstná poslední kapka. Nyní jsem velice rozezlen a se zaťatou pěstí vzkazuji všem případným budoucím agresorům: Nikdo si nebude dovolovat na mého kamaráda Andreje Bartescua! Nikdo! Rozumíte?! JE ČAS TOMU ČELIT!!! :-)) A teď už v klidu obraťme list. (Jako si kdysi říkávali po hádce v ráji Adam s Evou :-)
       Celý náš hudebně-dramatický blok lidových písní se zaznamenával na skrytou digitální kameru, takže jsme ho mohli později shlédnout kritickým okem na DVD. Nikdo nevěděl, že se to natáčí, takže nebyl nikterak negativně ovlivněn nervozitou. (Tedy jak to jen lze ve světlech reflektorú a před zraky relativně velkého množství lidí).
       „Byl jsem rád“, že nahrávka u naší kapely navázala na moderní trend poslední doby. Heslo: „Bubeník nerovná se plnohodnotný člen kapely“, by mohl (tento trend) používat jako ústřední motto své předvolební kampaně. Nabízím i několik dalších reformačních frází, které by možná pomohly v hudbě změnit zaběhnuté pořádky: „Běžte si mlátit doma do koberce a nerušte když ostatní hrajou! Co neumí zanotovat žádnou melodii stojí za h...o! Kolik si myslíte, že z mršení naší hudby ještě vytřískáte?!“ :-) Bubeníka prostě netřeba fotit ani filmovat. Kdo tento názor nesdílí, mohl by se v blízké budoucnosti potýkat s velmi vážnými problémy. V redakci Píseckých postřehů si byli tohoto nebezpečí také dobře vědomi, proto se kompletní snímek výtězů letošního Rock region festu raději zveřejnit neodvážili. Vláďa Steinbauer byl táké při našem natáčení opatrný. Členové takovéhoto radikálního hnutí dokáží být na své odpůrce opravdu velice agresivní, proto je lepší je raději nedráždit. Chytrý kameraman proto zaměřil svůj dokumentační „nástroj“ na pódium v takovém šikovném úhlu, aby ohyzdnou mlátičku s naušnicema v uších pokud možno po celou dobu zastiňoval Ondřej. (Jako by nestačilo, že jí zastiňuje svým hudebním umem:-). Další dva snaživci z mého nejbližšího okolí se zase vymluvili na nedokonalou fotografickou techniku, proto se odplatě od nové extrémistické skupiny také nakonec vyhnuli.
       Měli byste ale vědět, že jeden z těchto hrdinných chlapců se jí od samého začátku nebál, ačkoli si byl dobře vědom toho, co mu v případě úspěchu může hrozit. Od té doby, co ho zničeho nic posedl indický sloní bůh Ganéša, uznává proti jakémukoliv druhu agrese pouze metodu nekonfliktního trpného odporu. Vyholenou brejlatou hlavou a ovázaným šátkem kolem krku se snaží vzhledově co nejvíce přiblížit svému idolu Mahatmá Ghándýmu. Jsem docela zvědavý, jestli tato změna časem postihne i jeho růžový chobot (nos samozřejmě :-). Jistě jste podle popisu někteří poznali našeho veleváženého miláčka (nejen) protivínských kačab, sira Dagobérda Nezkrotného. Já osobně na tyhle hinduistický blázniviny moc nejsem. Raději se řídím podle staré dobré bible: „Ty, jenž jsi bez miny, hoď kamenem“ a podobně. :-)
       Hráli jsme tedy po celou dobu osamělí jako kůly v plotě. Na chvíli nás svou přítomností potěšily nějaké dvě mladé lolitky a jeden „odvážný rebel“ se nebál dojít až k osamocenému pódiu, kde na kapelu zakřičel své nesouhlasné „fůůůj!“ Po skončení poslední písně nám ještě zvukař Máza poreferoval o tom, jak se od stolu za jeho pultem ozývaly během hraní hlášky typu: „Mě to nebaví, ať už jdou pryč“ a jiné podobné. Tím nás docela dobře rozesmál. Někdy nezaškodí si i pořádný neúspěch pěkně vychutnat.
       Deratizéři mě příjemně překvapili. U punkové kapely, kterou neznám, vždy raději počítám s nejhorším. Tím je pro mě v rytmické sekci pořád stejně rychlé „UMTA UMTA“, doplňované přihlouplými texty protestujícími proti celému světu. Jejich hudba byla melodická a rytmika nápaditá. Slovům jsem většinou moc nerozuměl, tak se k nim nemohu vyjadřovat. Z toho co se dalo pochytit ale soudím, že se o žádné takovéto globální protestanty nejednalo. Téměř celou produkci pokračujících „Totáčů“ jsme prokecali ve vedlejší hospodě. Po návratu do sálu nás překvapilo množství pogujících lidí před pódiem. Proti dusotu tolika párů těžkých bot musel být efektní útok franské těžké jízdy jen neškodným šoupáním babiččiných bačkůrek po koberci. :-) Strženi příjemnou atmosférou jsme s Gagíkem, Bodlákem a Fomasem na parketu rozjeli svůj výstřední Fógl tance (Ptačí tanec), na který se někteří ortodoxní punkeři dívali trochu s nedůvěrou.
       Pak už jen každý z nás udělal všem pořadatelům „Pá pá“ a aniž by slyšel poslední kapelu, se odebral ven k Bodlákovo „odvozáku.“ Sice chvíli trvalo, než ho majitel osvobodil ze sevření Huťákovo pekáče, který byl nalepený na záď luxusní Felicie, ale nakonec to zručný Krasty, který vždy uměl dobře couvat, dokázal.
       Na závěr bych se chtěl omluvit veškerým volyňským Čechům s čírama na hlavách, kterým naše nevhodné vystoupení na žánrově odlišné akci způsobilo nějakou psychickou újmu. Opravdu jsme vás nechtěli unudit až k smrti, a proto vám nyní slavnostně slibuji, že jestli se ještě někdy nějakého podobného koncertu zúčastníme, uděláme všechno proto, aby to pro vás „mělo koule“. :-))
       Tak přísahám já, váš vrchní kulobradáč (Muži v černém II.) byLl.



Desátý koncert. 21. října 2005 - Netolice, Kulturák

       „…a jako vrchol naší kariéry si pak zahrajeme se Znouzí.“ To jsme si kdysi říkali s parťákama ze Skautského nářezu, když už náš program pomalu začínal vypadat na to, že by se s ním možná i nechalo risknout vylézt někam před lidi.
       Jak to tak ale obvykle bývá: „Lidé míní a Pán Bůh mění“, takže všechno dopadlo nakonec trochu jinak. V tu dobu měli skutečně mnozí z nás Dému ze Znouze za opravdového boha, proto když Miroušovi zavolal, jestli s nimi nechceme za týden hrát v Kardašově Řečici, padl kajícně na kolena a děkoval nebesům za tuto výjimečnou příležitost. Já osobně se z blížícího koncertu tak nervoval, až jsem z toho onemocněl a svůj vrchol kariéry si musel oddřít v horečce.
       Poměrně zanedlouho následovaly ještě další dvě vystoupení s touto hojně navštěvovanou kapelou a pak se naše „profesionální“:-) styky na několik následujících let náhle přerušily. Když si uvědomím, jakou jsme asi ze začátku museli předvádět pastýřinu a připočtu si k tomu ještě náš specifický styl humoru, který úplně každému nesedne, ani se jim příliš nedivím.
       V současné době máme kapelu novou, hrajeme trochu něco jiného, ale možnost veřejně vystupovat se nám s ní podařilo obhájit také. Navíc k nám přibyli dva písečtí členové, pro které nejsou noty jen tmavá či světlá vajíčka s různě propojenými ocásky, což nám umožňuje čerpat všelijaké nápadité melodie z různých zpěvníků zahraniční lidové hudby. Tím ale nechci říci, že by se mi snad melodie Skautského Nářezu nelíbily. Právě naopak. Dokážu si představit jak je asi těžké neustále chrlit novou vlastní tvorbu a zároveň docílit toho, aby hudba i texty neztrácely svou počáteční slušnou úroveň, za kterou se člověk nemusí stydět. V Rasovjanu tento závažný problém naštěstí částečně odpadá. Hudebních základů, které si můžeme jakkoliv předělat či na ně nabalit různá vlastní sóla, je prakticky nevyčerpatelné množství a na texty máme v kapele spolehlivý automat na nápady, který vždy dokáže nějaký ten solidní do konkrétní melodie spíchnout. Musím mu však do toho občas trochu kecat, protože jinak by nejraději permanentně „sral mramor“ a nikdo z nezasvěcených by vůbec netušil o čem se vlastně v písni zpívá, přesto, že by byla česky. :-) Tohoto geniálního básníka a též slušného prozaika určitě představovati netřeba, proto bych už raději přistoupil rovnou k věci.
Věc: Souhlas Rasovjanu s nabídkou zahrát si jako předkapela Znouzecnosti.
Místo: Kulturní dům Netolice
Den: 21. října 2005
Podmínky: Skupina si přiveze vlastní aparaturu včetně bubnů a zahraje pouze za cesťák s večeří. Bude hrát jako první. Dostaví se krátce před devatenáctou hodinou, aby včas zvládla přípravu a zvukovou zkoušku. Začátek akce bude ve 21:00 hod.
Uzavíratel: Manager kapely Znouzecnost
Za Rasovjan: odpovědný vedoucí a kapelník BILL
       Zhruba takhle si asi představuji písemnou smlouvu, kterou by nám mohli dát někde podepsat při plánování společného koncertu s nějakou další kapelou. Před Netolicema se však vše domluvilo po telefonu s člověkem, který se o tyhle věci Znouzi stará. Déma, kterému jsem nejprve zkoušel volat, abych od něho vyzvěděl nějaké informace, vůbec netušil, že s nimi budeme hrát.
       Kulturák se podařilo najít ve vsi celkem snadno. Koncert ještě spoluorganizoval Bodlákovo dědeček, který v Netolicích bydlí, takže řidič našeho vozu byl dobře znalý zdejších poměrů. Křiváka s pyramidkama a spínacíma špendlíkama už starší pán nosí spíše jenom ke svým včeličkám, číro si ze třech šedivých vlasů také moc často nečeše, ale jinak je duší pořád velkej punker. :-) Druhý vůz s nákladem hudebníků měl při hledání cesty větší problémy. Jednu chvíli prý už byl „docela v Krteli“
       Když jsme my první dorazivší čekali v autě, než se Mirouš vrátí z průzkumu, zda se akce koná skutečně zde, pobavila nás reakce překvapené mladé slečny na kterou Bodlák nečekaně rozsvítil dálková světla. Byl jsem rád, že jako překvapenej vyvoranej krtek ve světle reflektorů nevypadám sám. :-) Zanedlouho se vrátil rozesmátý průzkumník. Zvěstoval nám, že budeme muset všechno trochu zrychlit a přitvrdit, protože na plakátech nás představili jako punkovou kapelu. To byla vskutku veselá zpráva.
       Začali jsme dovnitř nosit aparaturu a seznámili se se zvukařema. Cihlu, kterou si s sebou vozím na zapření fórové hi-hatky, aby mi při hraní neujížděla, bylo lepší zrovna moc neukazovat, proto jí při přepravě nenápadně zakryla má prestižní taška na činely, která rozhodně takovou ostudu nedělá. :-) Někteří členové kapely (možná dokonce všichni) se sice bojí, že po tělesném kontaktu s ní dostanou nějakou, v civilizovaných zemích již dávno zapomenutou nebezpečnou chorobu, ale jinak slouží obstarožní krasavice svému účelu dokonale.
       Když dorazili ostatní, vrhli jsme se pomalu na zvukovku. Zuzka Pixová (dovezená fanynka) při ní prý za barem zaslechla, jak jedna paní výčepní udiveně povídá druhé: „To bude asi zatím jenom nějaká sranda, voni pak určitě rozjedou něco drsnějšího.“ Měla smůlu, nic takového se později nekonalo. :-))
       „Pan zpěvák“ Ondřej při zkoušce nenechal nikoho na pochybách, že nejen svůj šarm, ale i hlas umí nechat pořádně rozehrát. Zuzanka z toho byla úplně hotová a hned jak se vrátil zpátky ke stolu mu obdivně povídá: „Teda Ondřeji, ty když zazpíváš, zní to jako když zařve lev. To musí samičky určitě hned odhazovat kalhotky, viď?“ (Když mi říkali, že ženský jsou mnohem perverznější než chlapy, měl jsem tomu věřit. Příště už budu chytřejší :-) Mistr o své domácí sbírce dámského spodního prádla stejně jen tak s někým nemluví, proto to raději popřel.
       Mirouš zase vstoupil do rozhovoru nějakých dvou mladých slečen, které se bavily na kraji hloučku cizích teenagerů. „Ty jo! Nevíte někdo, co hraje ten Rasovjan? To tu ještě nikdo zatím neslyšel“, pravila jedna z mladých punkerek. Aniž to čekala, odpověď dostala od někoho úplně jiného než od své kamarádky. Bedřich jí bleskurychle zastoupil: „Já to znám, ty hrajou něco jako EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN, prostě sbíječky, lopaty o beton a jiné podobné nové zvuky.“ Neznámá se na něho otočila s neskrývaným údivem a stejně překvapeně i odvětila: „Fáákt?, tak to jsem teda zvědavá, to bude určitě něco.“
       Bodlákovo dědeček na koncert nakonec nedorazil, ale přišla se podívat alespoň jeho sličná sestřenice s ještě jednou pohlednou dívkou, o které mi zatím není známo, zda je též výsledkem příbuzenské plemenitby členů této rodiny. :-) Ve 20:45 hod (čtvrt hodiny před začátkem) se v sále nacházel pouze známý vyznavač Znouze Vlásťa Kříž s jedním svým spřáteleným krajanem. Začínal jsem mít pomalu obavu, že očekávaní plzeňáci vystoupení Rasovjanu prošvihnou. Já osobně si docela přál slyšet jejich názor na náš nový repertoár, proto mně to docela vadilo. Nějací lidé ještě do devíti přibyli, ale i tak vypadal prostorný interiér netolického kulturáku celkem opuštěně. To mě ale až tak moc netrápilo. „Po těch letech“ :-) už nikoho z nás příliš nepřekvapí, když si sem tam střihne nějakou tu veřejnou zkoušku na pódiu, ale fakt, že se hudební idolové mého mládí našeho koncertu nezúčastní mi nedával spát. (Na jednu stranu je to dobře, protože spící bych toho moc nezabubnoval :-) Podobné chmurné úvahy pozbyly smyslu ve chvíli, kdy jsme skrz malé okénko k výčepu náhle zahlédli zalesknout se Démovu oranžovou hlavu. Mirouš na něj začal hned nadšeně (a trochu čtyřprocentně) mávat, takže nás brzy zaregistroval také. Fomas se ho okamžitě vydal pozdravit a dozvědět se nějaké nové drby. Hned po uvítací ceremonii ho ale prý málem urazil výrokem, že je dobrej pankáč. (Přeliv v barvě pomeranče měl totiž před námi na hlavě poprvé) Prý se na něj netvářil zrovna moc nadšeně a přešel ho diplomaticky mlčením. Jinak ale debata probíhala obvykle přátelsky.
       Mimochodem víte o tom, že teď mezi punkerkami frčí nechávat si dělat pomerančovou kůži v místech, kde nohy směrem vzhůru ztrácejí své slušné jméno? Že ne? Tak to jste teda úplně mimo. :-)
       My ostatní, od nichž se očekávalo v brzké době zahájení připravené hudební produkce, jsme se vypravili převléci do šatny. Tam akorát další „Znouzáci“ vykládali potřebnou aparaturu ze svého vozu. Pěkně se s námi přivítali a obdivně okomentovali naše slušivé převleky. Já se zrovna jakoby náhodou promenádoval před Romanou nahoře bez, což jí určitě nemohlo nechávat chladnou. Když si k tomu ještě připínám své červené kapičkové náušnice, dokážu být opravdu sexy. :-)) Velevtipný Bodlák doprovázený právě příchozím Fomasem hned ze sebe začali chrlit své obvyklé přiblblé fóry, až z nich byl chudák Caine celý trochu vyvedený z míry. Dorazili jsme ho při odchodu na jeviště svým hurónským zpěvem skupinové klanové hymny. (Že se jedná stále o hitovku „Na Královej holy“ od skupiny Fleret už doufám připomínat nemusím). Jeho překvapený výraz mě docela pobavil.
       Pak už se jenom hrálo, hrálo, až se nakonec dohrálo. (Jestli byl popis vlastního vystoupení pro vás příliš zdlouhavý, nestyďte se a řekněte mi to, příště se případně pokusím tuto nezajímavou pasáž ještě více zestručnit :-) Pokud naopak žízníte alespoň po jedné informaci z průběhu hracího aktu tak se nad vámi smiluji a na jednu takovou si možná vzpomenu.
       Celou dobu nám pod pódiem dělalo společnost jedno takové zajímavé sluníčkové dítě květin ženského pohlaví. Bylo mi jí trochu líto. Při cestě ke kulturáku se asi někde omylem nadýchala jedovatého dýmu ze spálené trávy, kterou místní vesničané na zahrádce pálili a byla z toho chudák celá nějaká zmatená. To co naším směrem provolávala možná nebyl tak úplně projev její svobodné vůle, ale jinak se to docela dobře poslouchalo. Kdyby si z podobných hesel vzali příklad i ostatní děvčata, nebylo by to vůbec špatné. „Jste skvělý! Miluju vás! Škoda že jsem vás nepoznala dřív! Chtěla bych se s vámi jít válet do listí!“ No uznejte, nelíbilo by se vám takovéto věty slýchat od početnější skupiny rozvášněných sličných roštěnek? Mně určitě ano. Horší by to asi bylo s Týnou. Není mi o ní s určitostí známo jakým směrem je orientovaná (jestli třeba nekope za jinej tým a tak :-), takže jestli by jí trocha dívčího obdivu udělala radost opravdu nevím. Na druhou stranu každá žena je prý tak trochu přirozeně bisexuální, proto si nejspíš dokáže solidně vychutnat i přízeň příslušnic stejného pohlaví. Místy už ale její debaty před každou písní trochu zdržovali a bylo občas nutné jí nekompromisně umlčet paličkama. (Ne že bych jí s nimi probodl hrdlo, ale odklepal jsem začátek další skladby :-) Pak už následovalo to, o čem jsem se před chvílí tak zeširoka rozepsal - dohrálo se.
       Spřátelení hudebníci nezklamali a opravdu si prý naší hudbu (snad se zájmem) poslechli. Přesto, že zvuk, jako obvykle ve velkém prostoru, nebyl nic moc, tak jsme se nakonec několika pochvalných slov přeci jenom dočkali. Déma byl výkonem kapely „příjemně překvapen“ a Romana při kladném hodnocení vypadala také slušně věrohodně. Potěšilo nás to. Jestli to neřekli jenom proto, aby nám udělali radost, se už asi nikdy nedozvíme.
       Mezitím, co jsme se pakovali z pódia, do sebe hlavní hvězdy večera naházely lahodnou zdravou večeři z místní kuchyně. Romaně ještě zbyla na talíři hromádka hranolek, tak nám je ochotně nabízela. Mirouš a já už máme trénink ze společných čundrů, kde v hospodě dojídáme jídlo po Daně (to víte chlapci z chudých rodin :-), tak jsme se na zbytky hladově vrhli. Nestačilo nám totiž Znouzi jenom „předjíždět“, proto z nás nakonec byli i „dojížďáci.“ Když už v šatně nebylo co vyžebrat ani ukradnout, následoval přesun k výčepu, kde se podával druhý chod. Byli jím studené obložené talíře s chlebem, kterými jsme nasytili sebe i mnoho dalších protivínských darmožroutů. To už se ale od vedle ze sálu ozvalo známé: „Trrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrratatata ta ta ta ta ta ta TSS!!“, což byl pro nás více než jasný signál, že je třeba urychleně změnit lokál, chceme-li stihnout začínající ZNC produkci celou.
       Také jí znatelně ovlivnil špatný zvuk v sále. Často nebylo rozumět zpěvu a kytary se většinou slily v jeden univerzální hukot. Zaregistroval jsem i několik dobře slyšitelných chyb, což se mi dříve u mých miláčků nikdy nestávalo. To si přeci nikdo kromě nás na pódiu nesmí dovolit že? :-) Ba ne, zas tak hrozný to nebylo, ale že neměli plzeňáci při tomto koncertě zrovna svůj nejlepší den bych si tvrdit troufal. On taky velmi řídce osídlený sál k nějakým kolosálním výkonům zrovna zvlášť moc nemotivoval, proto si možná své maximální nasazení šetřili pro některou z lidnatějších oblastí. Vezmeme-li v úvahu četnost podobných vystoupení, které musí za měsíc odehrát, je to i celkem slušně pochopitelné. S výběrem zahraného repertoáru jsme byli spokojeni. Písně z prvních alb nám připomněli staré zlaté časy, kdy se pro nás stalo ježdění na koncerty Znouze oblíbenou víkendovou zábavou a nežhavější novinky zase lákaly k zakoupení aktuálního CD, jehož vydání už bylo touto dobou na spadnutí. V průběhu večera se kvalita hraní čím dál tím více zlepšovala a závěrečné „Bylo-nebylo“ už opět šlapalo téměř jako za mlada. (Našeho i jejich. Nyní do společné škatulky: „Mládí v hajzlu - do důchodu daleko“ patří stejně tak příslušníci zkušené Znouze jako začínajícího Rasovjanu :-).
       Dalším standardním pozitivem byly Démovy ultravtipné hlášky, které by někteří z nás mohli poslouchat neomezeně dlouho. Například tu o tom, jak místní spoluobčané postavili svému nejslavnějšímu rodákovi Karlu Zichovi na návsi sochu v nadživotní velikosti. Když prý dnes večer přijeli do Netolic, mluvil Déma u auta s jeho matkou. Plakala a vzpomínala na to, jak vždycky při zdejších zábavách hrával své oblíbené „Je to paráda“, plus mnoho dalších vydařených hitů. (Trochu „nehumoš“ sranda, ale jinak dobrý :-). Dále šeptající pěvec vyhlásil veřejnou soutěž, ve které se všech přítomných ptal na to, co znamená název Rasovjan. Nakonec si na to musel odpovědět sám, takže vlastně vyhrál. Po tom, zda byla hlavní cenou noc vášní s nejhezčím basákem z jižních Čech, kterou už párkrát naše grupa vítězi podobných kvízů věnovala, jsme se již později nepídili. Bodlák také nic neříkal, takže asi ne. :-) Na závěr koncertu bylo ještě možno si (pouze během 30 vteřin) zakoupit nové CD kapely SARAJAN, která právě prorazila se svým romantickým hitem s názvem „MY HARD, MY ASS.“ Jó to by byla paráda, kdyby nám texty písní alespoň občas skládal Déma. Žádnej „n......j mramor“ (tím pádem ani já :-), jenom jednoduchá, dostatečně progresivní sdělení, ze kterých by mladí drsňáčci a drsňačky šíleli. Zatím je to ale jen rajská hudba daleké budoucnosti (Znouze se asi hned tak nerozpadne), proto bude nejspíš Biblicko-židovská Bell-epok a jí podobné výrazy defilovat v našich textech ještě hodně dlouho. Velkou radost mi udělal alespoň jeden neznámý autor, který nám složil geniální slova k písni Lazar. O tom, jak se debatuje s pivní pěnou už něco ví každý z nás, proto si poslech této srdcové záležitosti nemůžeme vynachválit. :-))
       Tak mě napadá, že už je to skoro 24 hodin, co jsem s někým takto chápavým naposledy hovořil. Začínají se mi trochu třást ruce a cítím se nějaký podrážděný. Můžu se na to už taky ..... pořád takhle kvůli vám vysedávat u počítače. Odcházím „Na zastávku“ za svou přítulnou zrzavou láskou, která mi jediná rozumí a vy si pěkně počkejte, až na vás opět dostanu náladu. Zatím se loučí váš notorický tvůrce rádobyvtipných urážek a dezinformačních polopravd: BILL.



Devátý koncert. 8. října 2005 - Boudy, sál v hospodě

       .....................“Tak čtyřicátiny pravíš? To už je opravdu požehnanej věk, co? Já si vždycky myslel, že touhle dobou jsou už ženský pomalu zralý na polštářovou eutanázii a vono pěkný houby. Voni se za to nejen že nestyděj, ale ještě jim nejni blbý to dokonce slavit. Nás, člověče, zrovna nedávno na podobnou pohřební hostinu pozvali, aby jsme jednomu takovému čerstvě odkvetlému lučnímu kvítku vesele zahráli do skoku a tím mu ulehčili trpký odchod z hřejivého výsluní.“ (Všechno, co zde zatím bylo napsáno, je pouze sranda a nic než sranda, proto veškeré nářadí, které v záchvatu vzteku do rukou svých uchopíte, nechť není, prosím, použito proti mně :-) )
       Místem konání této rozlučkové veselice měly být Boudy u Mirotic. Tuto soukromou akci nám dohodil Miroušovo spolubojovník v hasičské výzbroji Martin Kozák. Ten svými „podprůměrnými“ výkony za bicí soupravou momentálně rozvrací rytmiku kapely Deep Inside, která nás jeho jménem informovala o možnosti zahrát si na zmíněné narozeninové párty.
       Když Mirouš tento návrh přednesl na zkoušce, vyjádřila se skupinová demokracie poměrem hlasů 5:0 ve prospěch plánovaného koncertu. (Po většinu času se tváříme, že máme v kapele svobodnou volbu, ale v případě ohrožení se moci chopí písecká dvojice diktátorů zvaná „Duo fašos“ a to pak všem příslušníkům EX Skautského nářezu zbudou jen oči pro pláč :-) Tentokrát nám výjimečně dovolili odkejvat jejich názor, abychom nabyli klamného dojmu, že můžeme dění okolo Rasovjanu alespoň občas trochu ovlivnit. Zároveň je ale pravda, že vliv zrzavého esesáčka za mikrofonem pomalu slábne a chvíle, kdy cigánští bubeníci povstanou, se nezadržitelně blíží :-)
       Dne 8. 11. 2005 ten, o kterém je nejvíc řeč, zatím nikde nepovstal, ale naopak usedl do Bodlákovic felinky (sprosťáci by napsali horší přezdívku), ve které se nechal odvézt až do vzdálených Bud. Do jejího interiéru se též naštavarcovali ještě další dva protivínští obyvatelé. Jemný gentleman vybraných mravů Pepa Popper a miloučká zakřiknutá umělkyně Martinka Kandová. Zbytek (Týna, Ondřej, Mirouš) se dostal na místo určení po vlastní ose pro změnu felinkou (sprosťáci by napsali opět horší přezdívku:-) Týninou.
       Bodlák dorazil jako první. Zacouval až před vchod hospody, kde jsme hodlali začít nosit dovnitř dovezenou aparaturu. Já zatím z auta vypáčil jeho baskytaru a když se nikdo k dalšímu vykládání neměl, opřel jí o bok zardělé Felíny. Jako správný businessman jsem vzniklé krátké pauzy okamžitě využil k vyřízení urgentního telefonátu ohledně koupě jedné menší nemovitosti. Po návratu k autu, které teď bylo zaparkované u zadního vchodu, se snesl z Bodlákových úst na mou hlavu vodopád peprných nadávek. Po dohodě s místním zvukařem se rozhodl přemístit svůj (tatínkův) vůz na strategičtější pozici. Na tom by ještě nebylo nic tak hrozného, ale průšvih byl v tom, že chudinka opřená basička zůstala pořád na svém původním místě. Protože nemá žádné nožičky, dlouho stát vzpřímeně nevydržela. Předvedla nádherný omdlívací pohyb a ladně změnila svou vertikální polohu v horizontální. Několik argumentů na mou obhajobu se nakonec přeci jenom našlo, takže se Jiříčkův příval chvály mým směrem po chvíli přeci jenom zastavil.
       V sále zatím probíhala gratulace, tak nám bylo řečeno, ať počkáme chvíli venku. Po chvíli dorazili i Písečáci, takže už byl Rasovjan kompletní. Když nám nakonec pořadatel dovolil vstoupit a my spatřili co se uvnitř děje, oněměli jsme od úžasu. Všem přítomným zde jakási starší žena rozdávala skleněné zkumavky s podezřelým tekutým obsahem a mile se na ně usmívala. Pak začala celá hospoda zpívat zvláštní cizojazyčnou píseň, které jsem já osobně nerozuměl. Napadlo mě jen jedno možné vysvětlení. Pouhá myšlenka na to, že by se mohlo skutečně jednat o přijímací rituál na mateřskou vlajkovou loď Aštara Šérana, mě vyděsila až k smrti. Hromadná sebevražda neznámým jedem by byla pouze první fází. Následovala by dlouhá, bolestivá metamorfóza, kdy se objemné lidské schránky mění v malého zapouzdřené ještírky. Z těch se pak po dlouhých útrapách zrodí zcela nové bytosti, které se stanou plnohodnotnými členy společenstva „Vesmírných lidí.“ „Happy birthday to you! Happy birthday to you“. Toto poselství jsem toho večera zachytil já, Jirka Bílek z Protivína a předávám ho mocnému veleknězi Ivo Bendovi k rozluštění.
       K žádné větší proměně všech zúčastněných naštěstí nedošlo, takže se asi o přijímací rituál nejednalo. Počkáme si tedy na jeho odbornou expertízu, která nám určitě prozradí víc.
       Odložili jsme donesené věci u pódia a přesunuli se do menší místnosti s výčepem sousedící se sálem. Konzumaci nealkoholických nápojů nám nečekaně zpříjemnili dva talíře krájených jaterniček a klobásek, které znenadání odkudsi přistály na stole. V televizi zrovna probíhalo utkání ve fotbale Česká republika versus Holandsko. Když naši inkasovali gól, zaburanili jsme si svorně s několika podnapilýma strécama pár osvědčených hlášek parodujících inteligentní fotbalovou kulturu u pěnivého moku. Naoko naštvané výkřiky jako: „Co děláš!!! Jak to kopeš!!! To je lempl, dyť to moch mít!!!“ krásně zapadly do všeobecného vyjadřování nespokojenosti nad výkony naší domácí reprezentace.
       Na chvíli jsem zde také pokecal se sympatickým zvukařem Ondřejem, který byl zároveň organizátorem celé akce. (Rozhovor s příjemným nositelem tohoto jména byl pro mě vítanou změnou:-) Je pravda, že při debatě o správném rozmístění aparatury na malém pódiu mi mé znalosti umožnili jen kývat a tvářit se informovaně, ale jinak se rozhovor vydařil.
       Bylo nám řečeno, že Deep Inside chtějí hrát jako první. Když ale odbyla hodina začátku koncertu, nacházeli se od nich v Boudách pouze kytarista Karel a basák Řepan. Ti byli ze zpoždění Kozyho připližovadla mírně zpruzeni.
       Když pak konečně dorazilo, šlo už všechno celkem rychle. Eda Brousil (zpěv+kytara) ještě se sklopeným zrakem pozdravil stůl okolo kterého jsme seděli a pak už šli konečně hrát. Já osobně se mu vůbec nedivím, že je na nás naštvaný. To výsledné pořadí kapel na tom Rock region festu jsme asi opravdu falšovat neměli. Mě by to taky nebylo milý, kdybych se snažil podat před publikem maximálně kvalitní výkon a pak mi první cenu vyfoukli nějací šumaři jen proto, že mají v divadle známosti. I přes oprávněnost tohoto postoje bych spíše přivítal opětovné navázání dobrých vztahů mezi oběma skupinami více či méně zdatných muzikantů.
       V průběhu prvního vystoupení jsme se všichni vrhli na obložené zeleninové mísy, které byli rozmístěny po stolech v sále. Pepa Popper zatím jako jediný využíval ad-libitní přísun piva zdarma, které si mohl dokonce i sám natočit. Mezi námi ostatními zbyli pouze řidiči nebo zodpovědní hudebníci, takže se ochutnávka lahodného chmelomoku musela odložit na později. Možná ještě sváteční alkoholička Martinka smočila svůj roztomilý maličký nosík v bohaté pivní pěně, ale jinak se volně přístupné pípy nikdo z nás ani nedotkl. Jako sladký zákusek si každý mohl odlomit kousek chapadla veliké tmavomodré chobotnice z marcipánu.
       Hudbu Deep Inside posluchači převážně středního věku zrovna moc „neskousávali“, takže se ani příliš nebavili. To potvrdil i zajímavý rozhovor dvou neznámých ženštin před hospodou. K mým uším dolétl pouze náhodou při pravidelné cestě na pisoár, takže si o mě nemyslete, že jsem nějaký šmírák. (Starší ženy mě zajímají pouze pokud jsou obnažené a narozené před rokem 1930. Ostatní si ani náhodou neškrtaj :-)
       Pamatuji si to zhruba takto:
Žena č.1: „Teda, to ti povim, já asi za chvíli budu už docela hluchá. To už jsme tak starý, nebo co?“
Žena č.2: „Ne, ne, to nejsme, to určitě nejsme. Musíme si to pořád opakovat.“
Žena č.1: „To jsem zvědavá, kdy začnou ti mladí konečně tančit…“
       Víc už toho slyšet nebylo. V příštích několika dlouhých minutách už můj sluch registroval jen krátké, nepravidelné „Tssss, tss, tsssss, tsss“ (To víte, zduřelá prostata je svinstvo :-)
       Takovéto vzájemné uklidňování mi připomnělo hrůzné výjevy ze života hrochů, kterých jsem byl už několikrát svědkem při náhodném posezení v cukrárně. Pokusím se vám teď na modelové situaci znázornit, jak taková hororová scéna asi probíhá:
       Dvě matróny se sejdou na drbu u kafíčka v cukrárně. Když jim obsluha donese dva objemné zákusky s kopečkem šlehačky vysokým jak hora Říp, ozve se náhle jedna z nich: „Máňo, dyť já sem hrozně tlustá, já bych to asi neměla jíst, vid?“ Druhá nasadí nekvalitně zahraný překvapený výraz a pohotově odpoví: „Prosím tě, Blážo, dej pokoj, ty a tlustá? Podívej se na mě, to já už se doma pomalu nevejdu do futer.“ Bláža se zatváří spokojeně, jako kdyby zdvořilostní lichotce snad doopravdy věřila a na oplátku též z povinnosti kontruje: „Neblázni, co blbneš. Dyť si akorát. Tvůj starej může bejt ještě rád, že má doma takovou kočku. Na závěr to obě ukončí konstatováním, při kterém mě jako náhodnému pozorovateli mužského pohlaví rozčilením rostou facky na rukou: Dyť vono je to vlastně jedno, stejně jsme už obě vdaný, tak proč si pořádně nedopřát.
       Relativně konečný a nadosmrti neměnný stav zvaný manželství tak nepřímo zaviní, že se žádná namáhavá snaha o nápravu konat nebude. A vlastně proč by taky měla? Kamarádka mi přece říkala, že vypadám dobře tak co pořád máš?...... (Pozorně poslouchejte teď to přijde) ....“Ty si na mě zlej, měl bys mě mít rád takovou jaká jsem!!!“
       Připadá vám to směšné? Mě osobně ani moc ne. Chudákovi chlapovi pak totiž nezbude nic jiného, než jen smutně pozorovat, jak se „z jeho krásné ženy stává jen tlustej kamarád“ (z textu písně Leony Machálkové), aniž by s tím mohl cokoliv udělat. Samozřejmě to může být i naopak a postiženou bezbrannou osobou může být také žena, ale já mám zatím zkušenosti spíše opačného rázu.
       Máte pravdu, možná jsem tento problém vypodobnil trošku katastroficky a nahlížel na věc příliš jednostranně, ale určitě mi dáte za pravdu (zvláště vy mužové), že stojí za to se nad ním zamyslet. Samozřejmě existuje ještě spousta dalších ceněných ctností než jen tělesná krása, ale ten kdo tvrdí, že mu na ní vůbec nezáleží, ten na 99,9% kecá.
       Má rada amatérského psychologa, sociologa a sexuologa tedy zní :-) : Každý by se měl snažit udělat maximum pro to, aby byl pro svého partnera co možná nejvíce přitažlivý, a to i v případě, že už o něho nemusí s nikým bojovat ani si pracně získávat jeho náklonnost.
       ..........?????? Můžete mi někdo říct, o čem to vlastně píšu? Já už jsem asi opravdu úplně mimo. Já mám teď „vždycky občas“ v hlavě „takový ňáký všecko možný“ až už z toho nakonec „preferuju úplně všecko.“ Notáák! Lidi! Musíte mi někdo pomoct! Sám to opravdu nezvládnu! No jó! Jasně! Díky kámo! Boudy, koncert, rozhovor před hospodou. Tak to znova rozjedem!!! Ste pořád tady?!!! Budete číst dál?!!! Jóóó, to je nášup, takový vás mám rád!!!...
       ....Tato dvojice místních paniček výjímečně měla mé plné pochopení. Na množství decibelů servírovaných davu při rockových akcích jsem příliš starý i já. Pozoruji to na sobě již od svých patnácti let, kdy jsme s kamarádem Fomasem pravidelně jezdili na koncerty plzeňské kapely Znouzectnost. Kousky vaty po kapsách pro zmírnění nežádoucího poškození sluchu pro nás byly téměř povinnou výbavou.
       Jak už tedy bylo řečeno, Deep Inside svou hlasitou hudební produkcí většinu hostů narozeninové oslavy příliš nenadchli. Až na jednoho odvážlivce, který vyzval oslavenkyni k tanci, zel prostorný parket prázdnotou. Ondřej (ten náš) se pobaveně zmínil, že na takovouhle hudbu polku tančit ještě neviděl. Po chvíli se k osamělému páru přidala dokonce i nějaká babička, která asi patřila do rodiny. Zajímavými tanečními kreacemi na sebe strhla pozornost téměř veškerých okolo sedících lidí v sále. Nakonec se ale všichni vrátili ke svým sklenkám a tak si stále ještě hrající kapela musela vystačit opět sama. Když už mi Kozy dostatečně snížil sebevědomí a zvýšil nervozitu (Nechápu proč, zase hrál úplně jinak než ostatní bubeníci, takže určitě špatně :-), byl jsem (i s celým Rasovjanem) akorát tak zralý zahájit exhibici vlastní.
       Ta probíhala obvyklým stylem :-): Parket se okamžitě zaplnil divoce tančícími lidmi. Po každé písni všichni nadšeně tleskali a provolávali oslavná hesla. Ondřej (autor textu hitů: Večernice, Lazar, Pod soutěskou na Kriváni), se rychle a s nadšením vžil do role zpěváka zábavové kapely. Před začátkem pomalého „Sluníčka“ vyzval všechny přítomné, aby se zadali, takže jsme pak všichni mohli spokojeně pozorovat, jak se četné ploužící páry pokoušejí po galaxii „vysílat lásku.“ (Jako na sezení „Vesmírných lidí“ pro středně pokročilé). V rozjeté fázi „Tájmahálu“ se zase podbízel lidskému vkusu tím, že divoce „pařil“ s rozvášněným davem pod pódiem. Vždycky mu dělalo dobře „být jen jedním z meteórů v roji“, takže si to patřičně užíval :-) Když jsem ze svého stanoviště spatřil, jak se do kola vrhnul i jeden postarší dědeček a začal v kruhu přátel předvádět svůj úsporný flesh dance, postihl mě náhlý, extra silný záchvat dobré nálady. Na závěr jsme dokonce museli jeden kousek opakovat, protože už nám došel všechen repertoár.
       Pak už na řadu přišla pouze reprokukovaná hudba. K té už nás potřeba nebylo, tak jsme se jali věnovat různým dalším světským radovánkám. Ochutnávalo se pivo, dobré jídlo i mlaďounké fanynky :-) Dobrodružný příběh s lechtivými komediálními prvky měl nakonec klasickou prvoplánovitou pointu: „Všichni Písečáci i Protivíňáci vodjeli.“
       Ještě že to neviděl náš nekompromisní filmový kritik Fomas. Musel by si rychle spravit chuť nějakým „hodnotným“ uměleckým počinem, z kterého by většina normálních lidí určitě spáchala sebevraždu.
       O pár hodin později ve svém teploučkém pelíšku jsem asi ještě hodnotil dojmy z prožitého koncertu, protože mi nečekaně přepadl hrozný dezorientační sen.Můj byt v něm byl plný narozeninových hostí a všichni se mi zrovna chystali gratulovat k významnému životnímu jubileu. Několik přátel přinášelo velký šlehačkový dort, na kterém hořelo neuvěřitelných čtyřicet svíček. Byl to příšerný pocit. „Jsem stařec! Mám život za sebou!“, běželo mi v prvních chvílích hlavou. „Rychle! Musím se honem někam zdekovat! Dětičky mi už určitě zajistili místo v nějakém útulném sanatoriu, nebo dokonce rovnou hospicu. Takhle přeci taková legenda jako já nemůže skončit!“ „Nikdy!!! To mě radši zabte!!!, vykřikla má ústa do ticha a tělo se jalo urychleně štrachat z postele ven. Zhruba v polovině tohoto úkonu mi najednou všechno došlo. Tvář mi pohladil neznámý svěží vánek a realita najednou získala nový, příjemnější tvar.
       S divoce pulzujícími spánky, signalizujícími silné napětí, jsem se rozběhl do koupelny k zrcadlu. To se o několik sekund později jemně orosilo poté, co si na něj jeden vyděšený mladý muž zhluboka oddechl úlevou. „Tak je to přeci jenom pravda, nic se nezměnilo!“, opakoval si dokola přitažlivý krasavec a byl šťastný. Ještě nikdy na sebe nehleděl s takovým zalíbením jako nyní. Pleť měl stále dokonale hladkou, bez jakékoliv stopy po vráskách, tmavé vlasy se zářivě leskly zdravím a hluboký oduševnělý pohled uklidňujících zelených očí (They are deep like Bodlák’s ass-hole :-) ) měl stále svou dřívější přitažlivost. Zkrátka před ním stál pořád On: Nestárnoucí idol mladých žákyněk, šarmantní svůdník zachovalých dam středního věku, citlivý romantik i nebezpečný dravec, neviňátko s úsměvem anděla a úmysly vlkodlaka, prostě fajn kluk a bezva kamarád :-)))))))))))))))))))))).............. Bill. (čau příště v Netolicích)



5. 10. 2005 - Čerstvě vycházející hvězda :-) RASOVJAN poskytuje rozhovor pro internetové rádio POKČArou :-)

       Krátce po našem kolosálním triumfu v každoroční soutěži místních amatérských kapel zvané Rock region fest 2005 jsme obdrželi pozvání od šéfa dobrovolných bavičů, nazývaného též CMD (Centrální mozek divadla), k nahrání krátké spontánní debaty týkající se naší kapely. Ta pak měla být na tomto geniálním médiu volně přístupná k poslechu i ke stažení pod názvem „Rozhovor týdne.“
       Přesto, že u této zpovědi nechtěl chybět nikdo z nás, nepravidelné směny v práci to umožnili pouze třem největším hříšníkům a jedné nevinně se tvářící hříšnici. Nejkratší slámku si tentokrát vytáhl Mirouš. Vždycky někdo musí zůstat v práci, aby zachraňoval svět, proto je kompletní sestava Rasovjanu vždy jen vzácnou chvilkovou záležitostí.
       Po příchodu do divadla jsme usedli na židle v malé zkušebně kapely 200 zbraní, kde nám Pokča krátce vysvětlil, jak to celé bude probíhat. Nejprve měl každý zkusmo říci pár slov, aby se zjistilo, zda bude jeho hlas dostatečně srozumitelně zachycen a pak už se mohlo jet naostro. Zatím všichni zúčastnění celkem hýřili humorem, takže krátká neuveřejněná zkouška by možná byla nejvtipnější pasáží celého rozhovoru. Po vyřčení první oficiální otázky se totiž veškerá vtipnost i přirozenost z našich hlasů bleskurychle vytratila neznámo kam.
       Slova se (asi na deset minut :-) ) ujal Ondřej. Ve svém nacvičeném monologu (alespoň někdo se trochu připravit musel) všem posluchačům objasnil odkud čerpáme inspiraci (knihkupectví U Plívů má stále své pravidelné předplatitele :-) ), popsal celou historii kapely i význam netradičního jména Rasovjan.
       Řekl to moc krásně, ale nějaké výhrady bych k tomu měl. Vyprávění o mně a Bodlákovi, ve kterém svět informuje o tom, že už máme oba ukončené stádium puberty a adolescence bych označil za mírně zkreslující, až skoro lživé :-) To ale nebylo jediné zákeřné pozměnění skutečnosti, které toho odpoledne náš rozhlasový mluvčí vypustil do éteru. Ještě se klidně nestyděl říct, že mě a Mirouše nalákali do skupiny na přítomnost krásné houslistky Kristýnky, což je už fakt do nebe volající. Já teda nevím, ale půvabnou dívku, kvůli které bych se ve svém životě rozhodl podstupovat nějaké výraznější změny si představuji trochu jinak. Takovýchto průměrných slečen obyčejného vzhledu (neurazí-nenadchne :-) ) je přeci jenom všude spousta, takže s tím tvrzením Ondřej asi opravdu trochu šlápl vedle:-) Navíc každý ví, že největší ozdobou Rasovjanu jsou nerozlučná dvojice fešáků Čizmaj s Pižmajem a ti si toto prvenství hodlají hájit proti všem nově příchozím konkurentům jakýmikoliv dostupnými prostředky.
       Humorná situace nastala, když měla ve vznikajícím rozhovoru přijít pauza na písničku. „Tak co byste chtěli zahrát z místních píseckých kapel, řekněte si?“ překvapil nás nečekaně Pokča. Následovalo několikasekundové nekonečné ticho, kdy se nikdo nějak nemohl rozhodnout něco odpovídajícího vybrat. „A co tady máš?“, prořízla ho po chvíli svým jemným hláskem Týna. „No dyť to znáte, co tady v Písku hraje za kapely.“ „Tak já bych chtěla třeba Votchi“ „Votchi, ty nejsou zrovna moc písecký, ale klidně, dáme si Votchi.“ ........Tu pohotovost budeme asi muset ještě trochu potrénovat :-)
       Mně se zase podařilo propašovat do tohoto záznamu tajné podprahové sdělení, které určitě silně ovlivní každého, kdo si ho poslechne. Ve všech svých vstupech do debaty jsem totiž mluvil pouze o tom jediném. Jak posloucháme trabanty, jak moh bejt koncert s trabantama, jak si trabanti dali krátkou pauzu (v tom byla velká symbolika) a tak všelijak podobně. Jakoby náhodou se mi vždy podařilo zaměnit písmenko „D“ v názvu kapely za „T“. Díky mě teď každého náhodného posluchače našeho rozhovoru posedne silná, akutní potřeba, znovu si svými slechy vychutnat ten nádherný zvuk dvoutaktního vznětového motoru a všichni příznivci vonících bakelitových krasavců budou mít opět vyhráno. Ti pak bez problémů opět dobudou všechny silnice naší vlasti a brzy i celého světa. Už teď si tu pohádku představuju a slintám při tom blahem.
       TRÁÁÁN TAN TAN TAN TAN!!! TRÁÁÁN TAN TAN TAN TAN!!!
       Loučím se s vámi za zvuku té nejlíbeznější melodie, vyluzované nejdokonalejším hudebním nástrojem, který se kdy na Zemi objevil a který musel zkonstruovat sám všemohoucí Pán Bůh.
       Pá pá!... Váš (a trochu i svůj, jak jste už jistě dávno poznali) pisálek BILL.



Osmý koncert. 1. října 2005 - Písek - Divadlo Pod čarou.

Už je tu zas!!! Koncertů čas!!! Kdy úúúslýýýšííímééé jeho hlas!!!.......
       .....................Tak takhle nějak si asi prozpěvovaly natěšené fanynky našeho krásného balkánského pěvce před čtvrtým ročníkem píseckého Rock region festu v divadle Pod čarou. Když se dozvěděly, že na jedno z jedenácti obsazených míst se nominovala též začínající kapela Rasovjan, ve které působí jejich miláček, nemohly se již dočkat kýženého data koncertu, kterým byl 1. říjen 2005.
       Každá si dala pečlivě záležet na důkladné přípravě svého zevnějšku a intenzivně doufala, že jí zelenooký Kasanova věnuje alespoň jeden letmý pohled. Samozřejmě si k tomu dopomáhaly i všemožnými nefér prostředky. Různá bodýčka s výstřihem proklatě nízko u pasu, push-upky s ocelovou konstrukcí, které i z lentilek pod kobercem udělají gigantická „efka“ (Fuj! To sem se lek! :-) ), či různé vylepšovací barvičky doplněné omamnou feromonovou vůní. Hold ty vypočítavé potvůrky dobře vědí, jak se správně „vytunit“, aby chudákovi chlapovi zamotaly hlavu. Přehnané „Syntetik girls“ sice mě osobně i většinu mých kamarádů příliš nepřitahují, ale když se to udělá s citem, tak musím říci, že to funguje.
       K Ondřejově smůle ale stejně většinu natěšených roštěnek nakonec stáhnul „svozák“ do Kozárovic. (Spisovně Prsárovic.) Asi si včas uvědomily, že pro ně bude nějaký zábavný mladý šampoňáček ve značkovém oblečení lepší partie. Mají recht, které normální děvče by dneska chtělo starého, nudného, věčně umouněného out-dooráka, který je prakticky neustále pokrytý šedivým prachem cest. (Teď nějak nevím, jestli ještě pořád zesměšňuju Ondřeje, nebo už píšu o sobě :-) )
       I když mě se takový pesimismus v otázce hledání partnerky už vlastně netýká. Musím vám oficiálně oznámit, že jsem se zamiloval.
       Přihodilo se to dne 17. září 2005 na koncertě pražské dívčí kapely the Apples s revajvlovými následovníky legendárních Doors. Konal se v písecké stodole Ptáčkovna a já zde prvně spatřil svojí Helenku :-) Tato sympatická bubenice s energií atomové elektrárny mě dočista učarovala. O svých citech jsem jí informoval na vzkazovně jejich webu, takže je jenom otázka času, kdy se věci dají do pohybu.
       Představoval bych si to zhruba takto:
       Bod 1: Helenka, či některá její spoluhráčka objeví na svých stránkách záhadný dopis.
       Bod 2: Ten v ní vzbudí zvědavost, proto nezaváhá a podle zanechaného odkazu napíše do internetového vyhledávače adresu Rasovjan.wz.cz (Dělám ostudu celé kapele :-)
       Bod 3: Zde ve fotogalerii uvidí snímek balkánského svůdníka za bubnama, který v jejím srdci zažehne neuhasitelný plamen prudké vášně.
       Bod 4: Sjedná si s ním schůzku, kde brzy pozná, že není jen krásný, ale i hodný a vtipný, takže se do něho zamiluje.
       Bod 5: Potom už přijde svatba, po které do toho budou oba společně bušit tak dlouho, dokud bubenici nepřibude v sestavě další buben :-))
       Bod 6: Neskutečně šťastný život až do společné smrti, která díky spokojenému manželství přijde až za velmi mnoho let.
       Dosud ale žádný vzkaz nepřišel, tak vám zatím povím něco o Rock region festu.
       Pro nás akce začala asi okolo půl čtvrté odpoledne. Zhruba v tuto dobu vyklopila Miroušovo škůdka před divadlem partu nadějných mladých hudebníků, obtěžkanou různými součástmi jejich aparatury. Uvnitř v sále už první kapela téměř dokončovala svůj výstup. Metalová formace Extrakt zde právě jemnou relaxační hudbou obdarovávala pár svých spřízněných vlasatých černooděnců. Zvukem, který vydávalo přelévání trávicích šťáv ze žaludku do dutiny ústní a zpět se jejich zpěvák pokoušel přivolat na pódium samotného vládce pekel. Naštěstí se mu to nepodařilo.
       My si zatím uložili naše nástroje do výklenku vedle baru, kde nás pořadatelé obdarovali papírovými náramky, které sloužili jako vrácenky. Každý také vyfasoval několik „pivněnek“, které mohl bez problémů zdarma vyměnit za zlatavý pěnivý mok. Sponzorem akce byl pivovar Gambrinus, takže rozkaz zněl jasně: „Nikdo odtud neodejde střízlivý!!!“
       Přišel sem i moderátor tohoto soutěžního večera, aby vyzvěděl několik slov o skupině, kterými hodlal Rasovjan později na pódiu uvést. Byl to chlapík v koženém oděvu, který nás svými řečmi docela slušně bavil. Přibývající obsah alkoholu v jeho žilách mu přidával na vtipnosti i výřečnosti. Marně se snažil vytřískat z nás něco použitelného. Rozhovor vypadal asi takto: „Co znamená ten název, to mám třeba říct, že jste nějak rasisticky zaměřený, nebo co?“ „Jasně, jsme klasická oi oi kapela. Neboj se, my už si tu naší zem vohlídáme!!! Teď byla dobrá pařba v Křtěticích, tam si měl bejt...“ Nakonec to musel, chudák, vzdát.
       Po chvíli hraní Possibilní explikace (druhá v pořadí) nastala obvyklá příprava za závěsem vedle pódia. Převlek od minula nezaznamenal prakticky žádnou změnu.
       Marně jsem Týnu přemlouval, aby si na hraní pořídila obleček cvrčka, který by jí k jejím housličkám určitě moc slušel. Razantně prohlásila, že si nic takovýho na sebe nevezme a šmitec! (Asi myslela smičec.) Ona je vůbec od té doby, co se učí tu psychologii, strašně drsná. My už teď v kapele ani nepotřebujeme metronom, protože stejně musíme pořád hrát tak jak ona píská. Veškerá mužská hrdost je v tahu, ale co můžeme dělat. Hlavní je udržet kapelu v chodu, jde přeci o velký prachy, ne? Taky jste jí měli vidět jak žárlila na svou mladší a hezčí sokyni s houslemi, která právě kousek vedle okouzlovala publikum. Z očí jí šlehaly blesky a své rozkošné rtíky si vzteky rozkousala málem až do krve. Naštěstí náctiletá krasavice setrvala s Explikací pouze asi na tři písničky, takže se nakonec naše rozzlobená amazonka přeci jenom uklidnila :-))
       Ukecaný moderátor jim zatím nečekaně vstoupil do hry s cílem rozproudit přítomné posluchače. „Podívejte, děvčata, jakého tu máme mladého energického chlapce, potřeboval by trochu vysát.“ ????????.. Zpěváka tato pozornost asi těšila, ale my spíše přemýšlely, jestli se nemáme začít červenat. Z rozpaků nás naštěstí vyléčilo pár společných taktů skupinové klanové hymny a pak už hurá do boje.
       Jakmile jsem na pódiu zahájil nezbytné předělávání bubenické sestavy, snesl se na mě odněkud z hůry kužel intenzivní oslnivé záře, který mi nebyl ani trochu sympatický. To si jen náš kamarád Huťák škodolibě vychutnával úlohu všemocného nadpozemského osvětlovače a určitě se tím dobře bavil. Nepatřím zrovna mezi exhibiční tipy, takže ve světle reflektorů působím spíše jako vyvoranej krtek než jako charismatická celebrita.
       Následoval moderátorův hvězdný úvod, ve kterém všechny členy Rasovjanu představil jejich pravými balkánskými jmény, ke kterým si přimyslel různé vtipné komentáře. Krátce nato už „složitá“ bubnová předehra na virbl odstartovala naší první pecku s názvem Nimrod.
       Ondřej mi před několika dny na zkoušce povídal, že budu před lidma určitě zase všechno zrychlovat na rytmus svojí cvakající prdelky. To bohužel většinou opravdu dělám, proto bylo nutné se tomu pokusit tentokrát nějak předejít. Napadl mě geniální plán: JEDEN ÚDER DO BUBNU NA KAŽDÉ DVĚ KONTRAKCE NERVÓZNÍHO ŘITNÍHO SVĚRAČE. I to se občas ukázalo jako příliš málo radikální postup, ale v některých písních to skutečně fungovalo. Nějakým tím drobným kiksíkem přispěl do krámu asi každý z nás, ale celkově jsme byli s výkonem, myslím, spokojeni. Ani to nakonec nebyl takzvaný „koncert pro nikoho“, čehož jsme se vzhledem k časné hrací hodině celkem obávali. Na parketu sice bylo lidí poskromnu, ale sál měl obsazenost celkem uspokojivou.
       Po vystoupení nám přišel za závěs pogratulovat již o poznání více podroušený moderátor. Těsným kontaktem dával Týně najevo svou náklonnost a vyprávěl jí, jak je mu líto, že nezahrála melodii z Křemílka a Vochomůrky. (To by v kostýmku cvrčka byla už opravdu bomba :-) ) „Jóó, milý pane, veškeré autorské melodie spadají pod ochranu Osy“, setřela dotěrného „harašiče“ asertivní virtuoska, která už v hudební branži dávno není taková vyjukaná, jako když jí bylo teprve sladkých „páátnáááct“:-))
       Při převlékání zpět do civilu nemohl Ondřej najít svůj svetr. Později prý ztropil scénu asi před třema kapelema tím, že v zákulisí podrážedě vykřikoval „Co že jsme to jako za lidi?“, když si mezi sebou krademe věci. Tak já ti to milý Ondrášku teda řeknu, jak nazýváme pochybná individua jako jsi ty: „Vychlastaný agresivní sklerotici“, u kterých není nikterak divné, když dorazí domu i třeba úplně nazí :-) (Pohřešovaný svršek se totiž později záhadně objevil v jeho batohu.) Tento lichotivý popis by se hodil i na přítele Bodláka, který pro změnu někde ztratil svojí vestičku. Naštěstí jsou drogy a alkoholismus u známých lidí běžnou věcí, takže nám to časem nikterak nepokazí naši uměleckou image.
       Všechny věci které nám ještě zbyli jsme po vystoupení odnesli do auta. Po návratu nás polekal nějaký policajt, který vypadal jako Máza z 200 zbraní, mlátící své hudební kolegy na pódiu pendrekem. Později se ukázalo, že to byla pouze scénka na pobavení publika s Czech-tekovskou tématikou, která nám kvůli zdržení před divadlem úspěšně utekla. Jakožto odpůrce debilních, stroboskopem vylepšených, „tucáren“, bych byl celkem potěšen, kdyby měla nějaký „protitechnařský“ podtext.
       Další zúčastněné kapely už vám pouze vyjmenuji, protože bych popisem každého vystoupení strávil celé své bezstarostné mládí, které je právě ve vrcholném rozpuku, tudíž by bylo skutečně těžkým hříchem ho nevyužít k provozování o něco zábavnějších aktivit, než je klepání stupidních slintů do starého počítače.
       NAVEN, SATYCARION, STOPY V PÍSKU, DEEP INSIDE, DIVOKEJ ZÁPAD, ANONYM-ROCK, OVČÁCI ČTVERÁCI.
       Následující hodiny trávil už každý z nás po svém. Bodlák se zasnoubil s Maruškou Štěpánovou (sestřičkou ve vojenské nemocnici v Praze) a příští rok po žních prý bude svatba. K osudovému setkání jim dopomohla kamarádka Lucka Hudinka, bývalá Ozinka. Vlastně už i bývalá Hudinka. Teda asi, je to složitý, kdo se v tom má vyznat :-) Bydlí s ní v Praze na ubytovně, tak se společně vypravili na „náš“ koncert. Pohledný playboy a geniální basák Martin Hudák jim k tomu dělal celý večer společnost.
       Hlody motorkářského uvaděče postupem času přidávaly na kvalitě. Někde v sále prý odchytnul osamoceného Bodláka a začal mu do ouška pět chválu na Rasovjan. „Hele, bylo to fakt dobrý. Mohli byste někdy vystoupit v krumlovském hotelu Růže. Je to jednoduchý. Přijedete, zahrajete, sbalíte prachy a pudete do p...(poslední slovo je bohužel nepublikovatelné).
       Doposlouchali jsme se až na konec kapely Divokej západ, kde nás zajímal výkon zpívajícího Edy Brousila a pak už se někteří s nás pomalu chystali k odjezdu. Já jel spolu s Fomem a Miroušem škodovkou, takže o dalších osudech svých známých toho příliš nevím.
       V Protivíně mě ještě Fomas zatáhnul na Kovárnu, čímž oddálil můj příchod domů o dalších několik hodin.
       Při návratu do našeho rodinného bytu jsem si všiml, že mám už hezkou chvíli na telefonu nepřijatý hovor od Týny. „Že by mi naše zlatíčko :-) volalo, jak se má na Ptáčkovně? (Na chvíli se přesunula na jiný koncert.) Nebo že by snad Pán Bůh nebyl doma a my dosáhli po vyhodnocení na třetí místo?
       Nic z toho se mi příliš nezdálo. Získání bronzové medaile jsem zavrhl téměř okamžitě a první možnost vyhodnotil jako silně nepravděpodobnou. Ptát se Týny co chtěla by už v půl čtvrté ráno mohlo být někým považováno za neslušné, tak to hold muselo počkat do rána (pozdního dopoledne).
       O šest hodin později tentýž den už mi opět „majne mašína“ vítala svým nadšeným: „Zdravim, mistře!“ a já si mohl přečíst nové doručené zprávy, které by mohly mnohé objasnit. Byly tam dvě. Nepřijatý hovor od Mirouše a textový vzkaz od Ondřeje. Ten zněl zhruba takto: „Čau defa, nepudem to někam oslavit, když už jsme to vyhráli?“ „Jáák vyhráli, kde vyhráli, co to ten mentál tláská???!!! To je hrůza, on už se snad z toho páleného dočista pomátl na rozumu!!!“ Takhle nějak vypadal počáteční brain-storming, který se odehrával v mé hlavě. Rozhodl jsem se udělat si ve všem jasno a zavolat Miroušovi, aby mi vysvětlil, co to má bejt jako za legrácky. (Nevím tedy, proč jemu, když by bylo lepší rovnou Ondřejovi, ale to už teď zpětně asi nevyřeším. Možná mě strašila skličující představa, že budu muset opět slyšet ten rázný panovačný hlas, který chudinku Billíka usurpuje téměř na každé naší zkoušce:-) To už je teď taky jedno.
       Prostě Mirouš mi po telefonu nakonec vyklopil tu neočekávanou a naprosto skandální skutečnost, že první místo čtvrtého ročníku Rock region festu v Divadle pod čarou je nakonec opravdu, beze srandy, naše! Naše! Naše! Naše! Naše! Naše! Naše!
       Ještě teď slyším ozvěnu toho nádherného slova, které samo o sobě neznamená nic, ale pro mě toho rána znamenalo úplně všechno :-)
       Fakt, že většina lidí odhlasovala, aniž by si poslechla všechny kapely, nebo že se nejednalo o hodnocení odborné poroty schopné posoudit instrumentální zdatnost jednotlivých hráčů, raději nebudeme říkat příliš nahlas, ale jsou i věci, které nás naopak velice těší.
       Hlasování nebylo žádná domluvená akce, při níž se hromada známejch domluví, že naháže všechny lístky nějaké spřízněné kapele, aby z toho něco káplo. (Že? Vy smradlavé Nohy nad zemí a zkaženej Skautskej nářeze. To vám tehdy chutnal podvodně získaný sud, co?:-) ) Ale opak byl tentokrát pravdou. Kamarádů, kteří pro nás hlasovali spíše ze známosti (ale kterým se naše hudba též líbí), se na koncertě nacházelo pouze něco málo přes deset. Ze dvou set přítomných platících „zákazníků“ to, myslím, nebylo příliš velké procento a některé jiné skupiny by ho nejspíš hravě překonaly.
       Přízeň publika je hodnota nestálá, pomíjivá a nevyzpytatelná, ale hold na ní také velice záleží. Pro nás (doufám, že nebudu moc lhát, když budu mluvit za celou kapelu) je dosažení divácké a posluchačské spokojenosti při vystoupení nejdůležitějším cílem, který si určitě opět vytyčíme jako hlavní nosný pilíř programu i pro příští koncertní pětiletky. Tak tedy, soudruzi moji: „Vzhůru k nadějným zítřkům!!!“ Jak tedy vyplynulo již z výše uvedeného textu, to co se dělo v sále při vyhlašování závěrečných výsledků už většina z nás bohužel neviděla. Tyto informace vám mohu zprostředkovat pouze jako svědectví z doslechu.
       Na místě se nacházel pouze opivněný snoubenec Jirka Bodlák a z Ptáčkovny se navrátivší Týna. Ta se hrdinně zhostila aktu přebírání ceny. Tou byla poukázka na dvoudenní pobyt v plzeňském nahrávacím studiu Ex Avik, v hodnotě 7000 korun českých. Ve svém připraveném projevu (ona jediná s vítězstvím počítala :-) ) prý poděkovala všem pořadatelům, všem ochotným lidem, co dobrovolně zajišťují služby v divadle Pod čarou, a nakonec i ocenila smysl této akce, kterým je možnost zahrát si před publikem pro méně známé začínající kapely.
       Rozloučení pojala v rumunském stylu: Mulcumesk (děkuji), La revedere (na shledanou) Elegantní, vkusné, vyčerpávající :-)
       Při předávání jí chtěl ještě českokrumlovský spíkr trochu volíbat (jeho představa byla určitě minimálně jazyk na jazyk :-) ), ale jak už jsem se prve zmiňoval, Týnin neustále vzrůstající temperament mu v tom razantně zabránil. Pak už prý následovaly jen četné gratulace ze strany hudebních kolegů z jiných kapel.
       Nevím, jak ostatní, ale já si od chvíle co jsem se dozvěděl o tomto obrovském triumfu, připadám jako vyměněný. Úplně cítím, jak mi popularita stoupá do hlavy. Přátelé se se mnou díky mým hvězdným manýrům skoro nebaví, do nahoru nošeného rypáčku mi prší, a všechny ty vobyčejný bezvýznamný lidičky už nemůžu ani vidět :-)
       Ano, takový jsem teď já, sebejistá, hrdá celebrita, která na vás upřímně kašle, takže si všichni dobře zapište za uši, že už definitivně odzvonilo oněm krásným zlatým časům, kdy se zde s vámi upřímně a s láskou loučil váš milý, dobrosrdečný koncertní zpravodaj Bill.



Sedmý koncert. 8. dubna 2005 - Písek - Divadlo Pod čarou.

       (Nejen) Díky Pokčově přízni bylo progresivnímu Protivínsko-Píseckému uměleckému seskupení opět nabídnuto vystoupit ve starém známém divadle Pod čarou. (Račte si povšimnouti, že důležitější město zaujímá ve slovním spojení první místo.) Důvěra, kterou k Rasovjanu již delší dobu chová, je podle mého názoru trochu neadekvátní kvalitě hraní, kterou na koncertech občas nechtěně předvádíme. Dává nám ale možnost si častěji zahrát před publikem, což je jednoznačně pozitivní věc. (Narážka se týká převážně, až skoro výlučně, tria instrumentálních géniů zajišťujících baskytaro-bubnový doprovod.) Částečně si však tuto náklonnost zasloužíme, protože umíme být také pohlední, zábavní a po většinu času i celkem muzikální. Dá se tedy říci, že jeho zájem o nás je vlastně docela pochopitelný :-) Prý se z píseckých kapel svým hudebním stylem nejlépe hodíme k doplnění programu plánovaného na tento datum. Jeho hlavním bodem měli být divoké flamenco orgie v podání kapely Accustic impact a skočné folk-rockové vypalovačky plzeňských Navzájem. Když nám bylo toto pozvání tlumočeno, hned jsme ochotně souhlasili. Stalo se tak několik měsíců před zmiňovanou akcí.
       Ani tato dlouhá doba nám však nedokázala zajistit dostatek zkoušek, které jsou základem podání dobrého výkonu. Obvykle má tento problém na svědomí Integrovaný záchranný systém, který do sebe pohltil většinu členů naší kapely. Když se dají dohromady služby zdravotníka, hasiče a policisty (fízla, chlupatýho, no prostě úhlavního nepřítele normálních lidí :-) ), tak mnoho času na trénink opravdu nezbývá. V Praze studující psycholožka problematickou situaci také příliš nezlepšuje. Kamarád Bodlák se zalekl života, při kterém člověk neví dne ani hodiny, proto si zbaběle vybral klidnější povolání. Jeho práce vystudovaného elektrikáře spočívá v tom, že zkouší dlouhou železnou tyčí, zda v drátech vysokého napětí neprotéká elektřina. Mechanici opravující poničené zařízení jsou mu za tuto činnost vděční. Tentokrát se však k tomu všemu přidala ještě zákeřná chřipková choroba, která několikero hudebníků Rasovjanu postupně skoliti ráčila. Počet zkoušek byl tudíž díky ní významně zredukován. Ve světle těchto nových skutečností zaujal Ondřej odmítavý postoj k otázce hraní či nehraní na dohodnuté akci. Pár termínů na potřebné opáčko našeho repertoáru však ještě zbývalo, proto se zbytek kapely postavil do role opozice. Rozštípl to až Bodlák, kterého Týna vyzvala, aby také jednou projevil svůj názor na věc. Přestal tedy chvíli dělat pošklebky na bubeníka a vyslovil drsně upřímnou větu, která o všem rozhodla. „Ondřeji, já si myslim, že meleš kraviny.“ Víc už nebylo co řešit. Koncert byl zachráněn. :-) Jak se později ukázalo, zkoušení nebylo jediným problémem, který přípravu vystoupení provázel. Když jsme totiž dorazili na místo určení, čekalo nás nepříjemné překvapení. Díky chybě v komunikaci s Pokčou na Rasovjan nezbyly žádné bubny. Své jsem do divadla nikdy nevezl a ani tentokrát to po nás nikdo nechtěl. Naštěstí nám pomohl kamarád Huťák, který zajišťuje forte speedovou rytmickou sekci v kapele Nohama nad zemí. Mají zkušebnu přímo v divadle a tento ochotný mladý muž zde pravidelně mlátí do pěkných červených Pearlů. Jeho vypracované svalnaté tělo a svěží mladistvý vzhled „Nohoum“ znatelně rozšiřuje řady fanynek. (Bylo mi vytýkáno, že ve svých zápisech málo chválím naše umělecké kolegy. Hudebníky, kapely, zvukaře apod. Prý je třeba zintenzivnit prospěchářský anální turismus, který je nezbytný k přežití v divoké džungli českého showbussinesu :-) ) Poté, co „Hůťa“ souhlasil se zapůjčením, přemístili jsme škopky za jeho odborného dohledu na pódium. Z následné přípravy bylo zajímavé jen převlékání do slušivé balkánské kolekce. Ta zaznamenala od minule několik drobných úprav. Houslová virtuozka Týna (Vládkyně naše, slunce naše jasné) si pořídila nový ůčes a pěkné červené šatičky. Zbytek kapely tím trochu vyváděla z rovnováhy. Ondřej po jejím shlédnutí mohl klidně předvádět svou zdařilou choreografii s kloboukem. (Jen pro zasvěcené :-) ) U mě měla premiéru červená halenka od maminky a Kabošovi zlaté mašličkové náušnice.
       Když se rozjela naše show, rychle jsme všichni pochopili, že si ani smyslně extravagantní vyzáží nedokážeme urvat kus obdivu přítomných diváků pro sebe. Za mikrofon se totiž postavil TVOR, který na sebe nekompromisně strhnul veškerou jejich pozornost. Svými nakažlivými tanečními pohyby, příjemným zvukomalebným zpěvem a humorným mluveným slovem z nich dělal povolné loutky, které by ho následovali třeba do horoucích pekel. Spolu se zbytkem kapely jsme na sebe nechápavě zírali. „Kdo to je? Kde se tu vzal? Znáte ho někdo?“ Tyto, a ještě mnohé další otázky, bylo v tu chvíli možno vyčíst z našich vykulených očí. Neznámá BYTOST se však nedala zastavit. Jako by ani nebyla z našeho světa. :-) Nejsilnější zbraní bylo její kázání. Četné ladicí pauzy dokázala využít k uhranutí i těch nejodolnějších jedinců ve svém dosahu. (Miroušovo kytara, vyráběná z amerických a ruských komponentů v Thaj-wanu, jich bohužel zajistila dostatečné množství). Po chvíli už tato euforie začínala mít neblahý vliv na psychiku našich posluchačů v sále. Bylo třeba rychle něco udělat, jinak hrozilo její ireverzibilní (nevratné :-) ) poškození. Vše naštěstí vyřešila náhoda. Bubeníkova levá a pravá mozková hemisféra odmítly na chvíli vzájemně spolupracovat, což se projevilo mírnou nekoordinací pohybu veškerých jeho končetin. (Jen delších než 20 cm. :-) ) Výsledná arytmie zapůsobila jako stresový faktor, který narušil kontinuitu přísunu nepřetržitého pěveckého „krásna“ do mysli poblouzněných příjemců. Člověk si realitu uvědomuje hlavně skrz strádání a nedokonalost, proto opakování antirytmu vlastně zachránilo jejich duševní zdraví. Z hlediska hudebního to ale bylo nepřípustné. Hrůza děs!!! Kdyby mě tak slyšela nějaká želva! Určitě by jí z toho vyhřezla kloaka :-) ) Bohatě stačilo, že se na nás díval zkušený kytarista a prodejce hudebních nástrojů Pavel Malina. Při poslechu mu snad nic podstatného nevyhřezlo, přesto však doporučil Rasovjanu koupi nějakého metronomu.
       Díky psaní takovýchto autorecenzí jsem byl pranýřován jedním nejmenovaným členem naší skupiny. Kromě střídmého pochlebování mi byla vytýkána též přehnaně sebemrskačská kritika, kterou se na těchto stránkách prý nepřiměřeně často častuji. Co mám ale dělat, když mě to tak nesmírně vzrušuje? Jsem holt taková zakřiknutá masochistická subinka (od slova submisivní pozn. red.)
       Nakonec nás už opět normálně uvažující lidičky nechali odejít. Ještě si ani nestačili užít chvilku osvobozujícího ticha, když na jejich hlavy dopadl přesně mířený unplugged úder. Čtyřčlení Accustic inpact rozjeli své instrumentální hrátky. Dvě kytary, klávesy a bonga ožívaly v rukou zručných hudebníků. Každý z nich si se svým nástrojem opravdu rozuměl. Nejzajímavější pohled byl na bubeníka, který pobíhal okolo své sestavy a vyluzoval na ní různé divoké rytmy. Na druhou stranu musím říci, že mě jejich vystoupení příliš dlouho nebavilo. Časem už mi všechny skladby připadaly podobné, tak jsem je využíval jen jako kulisu k rozhovorům se svými kamarády a kamarádkami.
       Bodlák se u baru skandálně odhalil výrokem, že je „dámskej gay“. Nevím, co tím přesně myslel, ale určitě je to něco dost uchylnýho. Mirouš jako vždy dělal ostudu. Řvaním přes celý sál: „To je Kocís, to je Kocís!!!“ nás upozorňoval na přítomnost našeho známého zvukaře. Tedy zas až tak moc se s ním neznáme, proto vykřikované sdělení mělo být určeno pouze pro naše uši. Dotyčný chlapík, který zrovna kráčel kousek za ním, rozhodně nemohl slyšet vůbec nic z jeho obsahu. :-)
       Jakmile jsem zdvihl zrak a uviděl ho v celé své nezměněné kráse, čas jako by přestal existovat. Mé tělo začaly bičovat zvláštní pozitivní vibrace, kterými se celou svou vnitřní silou snažilo vrátit zpátky do minulosti, ve které prožilo tolik krásných chvil s tímto zajímavým člověkem. Mozek chrlil útržkovité obrazy. Sněhově bílé okurky v zavařovacích sklenicích, válení se v měkoučkých peřinách, nelidský řev v panelákovém bytě plném molích predátorů, říhání, větrání, obrázek vlasaté paní dodávající energii, a tak dále a tak dále. (Opět to bylo chvilku pro zasvěcené. Jednalo se o nahrávání demo snímku skupiny Skautskej nářez. Stalo se tak v únoru roku 2002 u firmy Kocis records. Řeč byla o táborákovi Lubošovi Kocourkovi, pod jehož vedením vynikající album vznikalo :-) ) On si na nás už tak dobře nepamatoval a poznal nás až poté, co mu Fomas poskytl pár pomocných indýcií. Pouze tvorba hitu „Zkaženej guláš“ se mu v hlavě uchovala jako neurčité vzpomínkové reziduum. Nyní prý jezdí jako zvukový poradce s „akustikama“ a sem tam i s jinejma kapelama. Po krátkém rozhovoru jsme se s oživlou legendou rozloučili.
       Zhruba tak o půlnoci konečně začali hrát Navzájem. Počet lidí v sále už hodně prořídl, tak to byla téměř soukromá párty pro náš okruh kluků a holek co spolu chodíme:-). Bylo to pěkné, ale osobně bych v repertoáru přivítal více novějších písní. Skladby z nahrávek Kolumbus a Marcipán patří podle mě k nejlepším z jejich tvorby. Zřejmě jsou příliš náročné na nástrojové obsazení, proto je naživo raději nehrají. Také mohou chybět někteří hostující hudebníci, bez kterých by to prostě nebylo ono.(Jsou to samozřejmě jen domněnky. Vše může být docela jinak.) Po závěrečných přídavcích, které si výborné publikum samozřejmě vyžádalo, přišlo něco, co nikdo nečekal. Bylo to fakt k vzteku! Nechápu, proč to tak musí vždycky dopadnout!! Někomu to možná připadá jako přirozený vývoj věcí, ale já to prostě odmítám!!! Nikdy se s tím nesmířím!!!! Jestli mě tím chtěl někdo naštvat, tak se mu to podařilo!!!!!, tak se mu to podařilo!!!!!!
       Jak se tak zpomaloval tep infarktem poškozeného srdíčka, odcházelo mé vědomí kamsi do míst, kde není temnoty. Najednou bylo vše krásné a čisté. Dvě slzy nasáklé pivem mi stékaly po tváři. Miloval jsem Velkého bratra a vůbec si neuvědomoval příchod toho, co mě nejvíce děsilo. Pomaloučku, polehoučku, nenásilně a nevtíravě se dostavil KONEC.

Loučí se Váš Georgem Orwelem ovlivněný BILL, narozený v roce 1984.



Šestý koncert. 5. února 2005 - Písek - divadlo Pod čarou.

       Toho večera byl dav našich příznivců k neutišení. Nadšeným skandováním: “Rasovjan, Rasovjan” zval své miláčky na pódium. Po našem efektním nástupu, který doprovázela světelná a ohnivá show, zazněli první tóny písně o králi Nimrodovi. V sále propukla masová hysterie. Hlasité skandování ještě zesílilo. “To jsou Páni Bozi.”, znělo z různých částí kotle. “Bodláku, chci s tebou mít dítě!” “Mirouši, jsi nádhernej!” “Ondrášku, ty máš zlato v hrdle!” “Týna je Afrodita s houslema!” či jiné obdivné výkřiky podbarvovaly nástrojový lomoz. Rodidla, která si rozvášněné fanynky trhali při poslechu naší propracované hudby, létali vzduchem a po dopadu na různé části aparatury vláčně stékali k zemi. Podprsenky vržené naším směrem už také nikdo nepočítal. Všeprostupující agonické vřískání sfanatizovaných (nejen) pubertálních posluchaček nám zvedalo sebevědomí. Konečně jsme to dokázali! Jsme hvězdy! To bude život! Těch peněz, ženskejch, chlastu.............CRRRRRRRRRRRRR!!!
       Co je? Co se děje? A do p....e to byl jen sen! Tak zase nic! Nezbyde než začít vzpomínat jak to bylo doopravdy:
       Tentokrát si naše malé hudební kamikadze zahrálo na charitativní akci divadla Pod čarou. Její výtěžek byl věnován na pomoc zemětřesením postižené Asii. Koncertu se zúčastnili a v tomto pořadí vystoupili následující kapely: Posibilní explikace, Rasovjan, Něco na zub, Nohama nad zemí, Naven, 200 zbraní, Deep inside a Divokej západ.
       První grupa odstartovala svůj program představovací písní s názvem Opera.(Jestli si to teda správně pamatuju, to víte Helmut Alzheimer je svině:-) Byla to formace mladých dravců, hrajících asi něco jako punk. (Možná úplně punk, ve stylech se moc nevyznám) Jejímu zpěvákovi při náročné choreografii nestačilo pódium a využíval i značnou část vzdušného prostoru nad ním. “Rozjížděcí” hesla typu: “A teď všichni ruce nahoru”, už sice na tvářích nás starých psů vyvolávali spíše úsměv, ale nic proti tomu. Jejich bezelstné, opravdové nasazení musel jistě každý ocenit. Navíc měli ve svém kolektivu mladou bubenici, což je také o důvod víc, proč danou kapelu pozorně sledovat. Zvláště pro nás “rádobybubeníky”.
       Pomalu nastal čas začít se převlékat do kostýmů a chystat se na vystoupení. To ale bylo mému tělu jedno, tak klidně v nejnevhodnější chvíli projevilo přání dojít si na velkou. Nepřipadal jsem si nervózní, ale střeva byli zřejmě jiného názoru. Když se ke mě ještě cestou připojil tamtéž jdoucí Mirouš a ze zavřené oné místnosti se ozval Ondřejův zvučný hlas: “Taky dete srát Rasovjani?” , musel jsem se smát. Mirouš projevil v boji o lukrativní křeslo více asertivity, takže moje maličkost vstoupila do strany jako poslední. Tyto cenné minuty předkoncertní přípravy nám (a hlavně mě) docela chyběli. Na pódium jsme byli vyhnáni přesně v plánovaném čase. Oblékání jsme ještě jakž-takž stihli, ale vložit si do kapsy papír s napsaným pořadím písní se mi již nepodařilo.
       Provázení celým večerem a uvádění jednotlivých kapel zajišťoval sám Velký šéf divadla Pod čarou Pokča. Ke spolupráci při zjišťování údajů o kapele se mu podařilo přimět pouze našeho skupinového kašpárka Jirku Bodláka. Vypáčil z něho pouze to, že Rasovjan vznikl nevim už kolik let před našim letopočtem a hrajeme prý “progresivní hard folk” (To víte Bodlák se v hudebních stylech vyzná, ne jako já:-)
       Když mělo obecenstvo tento úvod za sebou, začali jsme konečně hrát. Z průběhu vystoupení si pamatuju pouze to, že mé bubnování bylo samý kopanec, takže mě příliš nepotěšilo. Korunu jsem tomu nasadil v momentě, kdy se mi podařilo dvakrát začít předposlední skladbu místo předpředposlední. To, že při prvním pokusu nikdo nezačal hrát, mě příliš nepřekvapilo. U našeho kytaristy a zejména basáka s pozorností malého dítěte, je toto na zkouškách běžným jevem. Napodruhé už mi došlo, že asi něco není v pořádku. Rasovjanskému hard folkovému “tvrdiči” muziky, který za nic nemohl a já mu neprávem nadával, jsem se přede všemi omluvil do mikrofonu. Teď při zpětném pohledu bych si tento výstup raději odpustil. Bodlák mi sice řekl, že jsem pravej chlap na kterýho je pyšnej, ale stejně to byla ostuda. Zpěvák Ondřej zvolil pro tento koncert trochu podivnou taktiku co se týče komunikace s publikem. Rozhodl se tuto problematickou disciplínu, ve které se necítí zrovna silnej v kranflecích prostě vynechat. Já se ale ptám: “Může být takovýto zjednodušující úhybný manévr skutečně všestranně uspokojivým řešením?” (Řečnická otázka. Dobrý co?) I on jistě v průběhu koncertu pochopil, že zkrátka nemůže, proto bude muset do příště na sobě ještě trochu zapracovat:-) I tak ale bylo na parketu pár aktivních jedinců, kterým se naše hudba snad líbila.
       Když jsme pak po skončení hraní předali pomyslné žezlo dalším kapelám, ožil box ve kterém seděli naši skalní fanoušci vlastním a hlavně dost hlučným životem. Blíže nejmenovaní, mírně podroušení, jedinci se pokoušeli přimět naše děvčata aby s nimi vytvořili Asijskou vlnu. Tyto kačaby ale málo kdy udělají zbytečný pohyb navíc, takže se tato nechutná záležitost naštěstí nerozrostla do větších rozměrů.......... Už jsem toho nažvanil zase nějak moc tak toho pro tentokrát nechám
       Vy, moji úlisní spoluhráči, se ale moc neradujte a dávejte si na mě pozor! Nezapomínejte, že ZNÁM VAŠE TAJNOSTI !!! a nebudu váhat je zde proti vám použít když mě n......e. S vámi, moji krásní, milí, chytří čtenáři se ale vlídně loučím a těším na brzkou shledanou. S láskou, Váš krásný, milý, chytrý řiťolezec

BILL



Pátý koncert. Středa 29. prosince 2004 - Svatkovice

       Vážení čtenáři. Po delším váhání jsem se rozhodl obětovat část svého naplno a non-stop prožívaného života, abych jí mohl věnovat sepsání událostí, které provázeli koncert Rasovjanu v obci Svatkovice u Bernartic.
       Akci pořádal mistr perkusních nástrojů a člen skupiny Naven Dáňa. Tato kapela zde samozřejmě také vystoupila. Spolu s ní (a s námi) ještě osvědčení koně Píseckého divadla Pod čarou: 200 zbraní s Divokým západem. Hrálo se v pořadí Rasovjan, 200 zbraní, Naven, Divoký západ. Na nás tedy připadl nelehký úkol, jak už to tak u největších hvězd večera bývá, celou estrádu odpálit. Hrát jako první nám celkem vyhovuje, protože pak celý večer můžeme pít na žal, nadávat si a hádat se, kdo udělal více chyb.
       Nejprve jsme tedy absolvovali nástrojovou zkoušku se známým zvukařským mistrem mazaným Mázou Mazancem. Znalecké kroucení knoflíků na mixážním pultu zajišťuje pouze jedna část jeho rozpolcené osobnosti. Ta druhá oblažuje četné fanynky svým božským zpěvem a hraním na kytaru v kapele 200 zbraní.
       Když se v daném dni „D“ přiblížila hodina „H“ zakončená okamžikem „O“ kdy se mělo začít hrát na ostro, vydali jsme se do auta pro kostými. Tesilky a bílé košile s vestami mají představovat Balkánský vzhled, který se k naší hudbě snad hodí. To případně někdy posuďte sami. Ondřej (ten hezký zpěvák vepředu) nám kladl na srdce, abychom náš vohoz nepojali jako úplnou fražku. Musel jsem tedy kostým vylepšit maminčinými červenými náušnicemi a zlatými řetězy z lustru, aby si nedej bože nemyslel, že ho budeme ve všem poslouchat:-) Jako jediný prostor k převlékání se dali použít zdejší záchodky. Svlékání a oblékání různých svršků ve stísněném prostoru se neobešlo bez pobavených úsměvů občasných pánských zájemců o močení. Náš jediný člen mající něžné pohlaví...............Vlastně co to tláskam!!!!! Jediný zástupce něžného pohlaví v kapele, krásná houslistka Týnuška, musela převlékací proceduru zvládnout na dámách. Celý akt jsme doprovázeli hlasitým zpěvem naší klanové hymny „Na Královej holi“ od skupiny Fleret.
       Konečně bylo vše přepraveno a my stanuli tváří v tvář publiku. Vlastní hraní bych hodnotil celkem kladně. Většina lidí v sále se dívala naším směrem, půllitry nikdo neházel a po každé skladbě následoval dokonce i nějaký potlesk. Co si více přát? Mohlo to být samozřejmě jen ze slušnosti, ale proč hned myslet na nejhorší.
       Radost mi trochu zkazili až naši fanoušci z Protivína a Putimi. Prý byl v sále dost špatný zvuk. Ani Máza to svým umem nedokázal vylepšit. Z jeho zvučením jsme byli vždy spokojeni (už jako Skautskej nářez ), takže na vině byl určitě místní velký sál. Během našeho hráčského snažení Ondřejovi jednou vypadl text (kdyby si někdo z přítomných náhodou nevšiml:-), proto po vystoupení prohlašoval, že byl dnes nejslabším článkem kapely. Hned jsem mu to samozřejmě odkejval, abych ho v jeho sebedegradujících tendencích podpořil. Není nad to, když má člověk dobré kamarády, kteří mu pomohou zvednout sebevědomí když to potřebuje. Bodláka (nejhezčí basák z Jižních Čech) prý trochu brala křeč do ruky svírající trsátko, ale jinak dobrý. Mirouš, Týna a Já jsme byli na naše poměry se svým výkonem též celkem spokojeni.
       Sobečtí vrazi se toho večera činili podle mě více než kdy jindy, takže když začali hrát 200 zbraní, bylo už v sále pěkně zahuleno. Na jejich klasické neprůstřelné argumenty, že kouřit není zakázaný a nemusím tu přeci bejt, se nedalo nic namítat. Jak by ale zněl Rasovjan na živo bez bubnů jsme ještě nezkoušeli. Pastýřina, kterou tam hraju, sice nestojí za bližší poslech, ale než nic je asi přeci jenom o píslík lepší. Člověk se rozčiluje, pak zkouší prosit a nakonec už jen v klidu čeká, až mu na plicích najdou roztomilé zvířátko se dvěmi klepítky. Tím že na veřejném koncertě otráví vzduch přeci nikoho v žádném případě neomezují.
       Teď jsem se chvíli držel zásady našeho kamaráda Fomase, který zaznamenával události Skautskému nářezu. Také ve svých příspěvcích rozebíral všecko možné. Čím měl na svém kontě více zdokumentovaných koncertů, tím méně se věnoval popisu vlastního hraní. Ono je to celkem pochopitelné. Psát do nekonečna o tom jak jsme někam přijeli, jak se nám hrálo, jaký byl zvuk, jaký lidi, člověka brzo omrzí a ani to není čtenářsky atraktivní že? O atraktivitě tohoto zápisu si také nedělám velké iluze, ale kdo nic nedělá, ten nic nezkazí že? No tak už mi to sakra konečně odkejvejte ať se pohneme z místa!
       Při poslechu kapel hrajících po nás mé uši také brzy zaregistrovali, že zvuk v sále není zrovna ideální. I tak jsem si ale neodpustil slintání a obdivné zírání na ostatní bubeníky.(Doufám, že jste tuto větu správně pochopili. Slintal jsem si pouze na svetr.) Této činnosti se musím věnovat alespoň chvíli na každém koncertě. Je to k vzteku pozorovat jak se bicí souprava dokáže v cizích rukou proměnit v hudební nástroj.
       Dál už mi toho moc nenapadá co by stálo za zmíňku. U našeho dlouhého stolu probíhala po zbytek času volná zábava. Naši kamarádi Pavel Kulha a Filip Hudák vyfotili svými digitály (nemyslím tím děti bez ručiček jak se říká v jednom ošklivém vtipu.) ještě spoustu fotek vysoké umělecké kvality.
       Zhruba v jednu hodinu dohrála poslední kapela, tak jsme naskákali do našich třech vozů a vyrazili k domovu. Čekali jste šťastnější, překvapivější, prostě vymakanější konec? Máte smůlu. Možná příště.
       Na závěr svého prvního příspěvku bych vás chtěl upozornit na to, že s četným výskytem pravopisných chyb v mnou napsaných textech nehodlám vůbec nic dělat. Život je příliš krátký na to, aby ho člověk strávil přemejšlením nad tím, jestli udělat před a čárku, nebo jaké se píše písmeno ve slově Písecké. Napadá mě jen jediné řešení, které by mohlo vést k všestranné spokojenosti. Museli byste mi pomoci najít vhodnou učitelku, která by mě dokázala dostatečně motivovat ke snaze hlouběji proniknout do tajů naší mateřštiny. Jsem si jist, že společně takovou určitě najdeme, protože mé nároky na ní nejsou příliš přehnané.Představoval bych si jí zhruba takto: Pohledná, štíhlé atletické postavy, na barvě a délce vlasů nezáleží (říkal jsem, že nejsem náročnej:-), prsa číslo3, inteligentní, zábavná, dobrosrdečná, nekuřačka, čerstvě vystudovaná, nebo lépe ještě studující, prostě děvče do nepohody a ne žádná fiflena. Kdyby se to čistě náhodou nepodařilo, tak si těch chyb nevšímejte a vězte, že co neopraví chytrý pan WORD, to moje disgrafická maličkost určitě ne. Těším se na vaše vzkazy.
Zatím se s vámi z láskou loučí váš bubnování a pravopis neovládající koncertní zpravodaj
BILL

Co Billo 2006              Co Billo 2007