Zápisky z koncertů. Už ne jen od bubeníka Billa, ale i od dalších členů (a nečlena) skupiny.

25. 11. 2006 - Tábor-Krmelec-Housův mlýn
11. 11. 2006 - Písek-Divadlo Pod Čarou s Pod Černým vrchem
10. 11. 2006 - Písek-Maturitní ples SZŠ
28. 10. 2006 - Praha, Bílá vrána
2. 9. 2006 - Nahořany u Volyně
25. 8. 2006 - Praha, Rock Café
5. 8. 2006 - Protivín, Belvedér
5. 8. 2006 - Boudy, Gibbon day
21. 7. 2006 - Přeštěnice, Open air music fest
29. 6. 2006 - Praha, Rock Café
20. 5. 2006 - Ražice, Rockem proti rakovině
22. 4. 2006 - České Budějovice, Solnice - Skautská pouť
14. 1. 2006 - Písek, Divadlo Pod čarou - Křest CD

Co Billo 2005              Co Billo 2007


Dvacátýčtvrtý koncert. 25. listopadu 2006 - Tábor-Housův mlýn - Krmelec

       ALE, ale! To jsou mi věci! Ono to snad vážně nakonec bude fungovat. Znamená to snad, že od teďka už nebudu na vytváření nadčasových literárních hodnot vysoké umělecké kvality pouze já sám nevoják v poli? Skutečně mi firma poskytla tolikero dalších parťáků, kteří mi…… budou ve všem ochotně nápomocni? Tak to jsem tedy opravdu ze srdce rád.
       Právě si pročítám první vznikající díla a nemohu se přestat teteliti blahem. Oceňuji jak se Mirouš, jakožto první publikující, chytře podbídl pokleslému čtenářskému vkusu a za svůj prvoplánovitě vykalkulovaný počin sklidil nekonečné ovace jak ze strany kritiky, tak i široké laické veřejnosti. Krátká zemitá reportáž z Nahořan, nenáročná na spotřebu času konzumenta, nadchne a zároveň neurazí i ty nejnáročnější z náročných. Dalším přispívajícím, jehož nezměrného slohového talentu by bylo naprosté bláznovství nevyužít, je velkomožný pan nadštábní Ondřej. U této „Bílé vrány“ naší kapely mě příjemně naplnilo klidem zjištění, že ve svých textech stále poctivě „seká latinu“ a neničí si prestiž (ani Prestiže:-) nějakým obyčejným lidovým vyprávěním. Je to fakt super, ale občas to takovým méně talentovaným Lojzíčkům jako jsem já může způsobovat nepříjemné komplexy méněcennosti. Ti se pak ze zoufalství uchylují k různým radikálním řešením, jako je například napojení přídavných krocaních laloků ke svému nedovyvinutému podvěsku mozkovému a podobně. Ještě, že na ně všechny provozovny řetězce firmy LIDL (přezdívané SEKÁČE NA ŽRÁDLO) poskytují množstevní slevy. Hold pak v několika jejich Lunch meatech převažuje podíl rybích ploutví, masokostních mouček či želvích kloak. :-) Ale co, nemá cenu se tím dále trápit. Někdo prostě má a někdo nemá. Nechám tyhle starosti koňovi, ten má taky větší hlavu. A vlastně i něco jiného. Teda v případě Foma jenom hlavu. Kdybyste mi to někdo náhodou nevěřil, stačí si jenom říct, rád vás o tom na požádání přesvědčí. :-))

Nyní už raději něco o koncertu.
       Ten se tentokráte, co si tak matně pamatuju, docela povedl. Mě s Bodlákem bylo tedy nutno k účasti celkem dlouho přemlouvat (To víte, bukvice se v krmelci necítí zrovna nejlépe:-), ale nakonec u nás samozřejmě zvítězil smysl pro „povinnost ke kapele“ a touha za každou cenu „sloužit písni“, takže ve finále nebylo co řešit. Že dokážu být, když je třeba, opravdu velice věrným služebníkem jsem předvedl již den před tím na závěrečné zkoušce Na ostrově. Po celodenním ochutnávání plesnivých kompotů ze sklepa zesnulé paní Hrdličkové předváděl můj žaludek při hraní takovou protahovací akrobacii, že bylo občas k dokončení skladby potřeba nadlidského výkonu a někdy i prostorných buclatých tváří. Když se vám potom za hlasitého zvukového doprovodu dere z útrob nahořklá puckatá řeka, nekompromisně využívající celého průměru naplno otevřené dutiny ústní, může vám být na chvíli osud nějakého hloupého koncertu úplně klidně ukradený. (Kdybych vám už třeba někdy připadal drobátko moc nechutný, klidně mi to řekněte, slíbím vám, že se nepolepším :-) Ostré šlehance smyčcem od dominátorky, jejíž kostýmek na zkouškách většinou tvoří extravagantní materiálová trojkombinace „kůže, guma, latex“, jsou ale vždy dostatečně pádným argumentem proč v započatém hraní ani při sebevážnějším problému rozhodně nikdy nepolevovat. :-)

Sobota 25.11.2006,16:15, interiér Housova mlýna, Tábor, Čechija
       Krátké přivítání s exzoopunkerem a organizátorem celé akce Petrem Bínou a pak už vložení svých hudebních osudů do rukou místního rozverného zvukaře „pana Pávka.“ Ten zřejmě nepatřil do stejné taxonomické skupiny píchlákovitých plodů buku obecného, jako někteří z nás, ale nejspíš byl jen taková veselá kopa, co nezkazí žádnou legraci. :-) Jeho příjmení se skutečně shodovalo s jedním z hlavních hrdinů nejlepšího českého filmu na světě „Vesničko má středisková“, proto na sebe švýkování našeho medonosného klauna Bodláka nedalo dlouho čekat. „To bys měl bejt rád, že ti tak říkáme, pan Pávek, ten byl dobrej, ten byl hodnej na Otíka.“ U jedné lehce posměšné věty šáša Krasty samozřejmě nezůstal, proto už po chvíli přiváděl mistra zvuku do mírných rozpaků. Z těch se ale brzy vzpamatoval a další humor už vznikal výhradně v jeho režii. Věnujíce se Bodlišovu aparátu náhle pustil do placu několik svých pohotových romantických veršíků: „Když basa duní, všecko kolem voní.“ „Já jsem někdy takový malý poeta,“ dodal na vysvětlenou, abychom všichni věděli a pokračoval dál ve své započaté nelehké práci. Na basákovo mírné pochybnosti o tom, jak mu to dneska asi půjde též vhodně zareagoval: „Neboj chlape, nepodceňuj se, seš dobrej tak, jak se cítíš!“ Mě zase potěšilo konstatování, že nemá rád hudební styl SKA. Na tom jsme oba zhruba tak stejně, proto mé krátké povyprávění o tom, co asi tak hraje Rasovjan přijal více méně kladně. Při následné zvukovce se už zdejší jednopřechodová bicí sestava, kterou zde kdysi zapomněli při svém turné sjetý Beatlesáci, rozezpívala sérií rozpačitých paradiddlů v podání cigánského earringo stara Bielko Billiče. Ostatní též cvičně hrábly do nástrojů (Nikam jinam se totiž neodvážili. Trýznivé svištění smyčce, jakožto předzvěst nelidské bolesti, má každý příliš hluboko zaryté v hlavě:-), aby z nich skrz zprostředkovací techniku pro své posluchače vyždímali pokud možno to nejlepší co v nich je.
       Dva neohrožení protivínští driveři zase zmobilizovali síly svých vytuněných pekáčů na ekologický motorový pohon a dovezli nám na koncert čtyři rozvášněné fanynky pro případnou iniciaci k naší hudbě netečného davu. Ten se postupně sešel v počtu asi tak čtyřiceti kousků, což je číslo na naše poměry celkem slušné. Abyste tomu rozuměli, poměrů máme víc než dost (muzikantský život a tak..), ale s těmi posluchači to bývá občas trochu horší. Svou práci tyto roztleskávačky nakonec odvedly docela obstojně. Pravda, na americké střední používají pro tyto účely o něco kvalitnější materiál, ale i tak se nakonec podařilo zmanipulovat veškeré přítomné natolik, že popotančívali, pokyvovali se ze strany na stranu a po každé písni i tleskali. Je tady ještě jistá možnost, že by teenagerovské komedie, na které občas s Bodlákem chodíme, mohli v určitých ohledech své příznivce mírně mystifikovat, nepřipadá mi ale příliš pravděpodobná. :-)) Zato jejich početně slabší pánští protějšci by se dali bez nadsázky charakterizovat jako kousky skutečně výstavní. Prvním z nich byl hovorný mafiánek a plnohodnotný člen protivínského podsvětí Péťa. Jeho už mírně zkažené mládí zatím ještě úspěšně vítězí nad hromadícími se nánosy dehtu v zuhelnatělých plicích i nad občasnou celkovou dysfunkcí pohybového aparátu, na němž se negativně podepisuje zahálčivý, gaučový životní styl. :-) Druhý neodolatelný play boy sem zase přijel propagovat své současné životní krédo, které mu do hlavy nahustil jeho písecký bossley, přezdívaný: „Kočičí král.“ „RADOST DOBŘE STAVĚT“ je motto, které by mohlo v otázkách lásky někomu připadat příliš přímočaré, až skoro perverzní, ale naše kapela jím byla až na jednu výjimku naprosto nadšena. Nebo alespoň doufám. Viď, Týnuško. :-) Každej z nás vyžilejch zazenitářů už totiž ví, že když na řadu přijdou rady pana „primáře přes chcaníčko“ a nenápadná pomoc šikovných modrých pilulek, kvalita života bleskově odchází do míst, kam slunce nezasvítí. Reprodukční aparát tohoto Jelínka však naštěstí disponuje permanentní silnou říjí, takže se mu nic podobného nikdy nemůže stát.
       Koncert tedy probíhal celkem snadně. Týna se vlnila ladně a vnadně, Bodlák, přesto, že neměl moc vlasu, rokersky zakláněl basu, Miroušova sólová mimika, potěšila každého kritika a Ondřejovo hrdlo ze zlatavého kovu, kralovalo zpěvu i mluvenému slovu. Bubeník do toho tradičně mlátil jak hluchej do vrat, takže si žádné vzletné fráze na oslavu svého umu nezaslouží.
       Po jeho skončení jsme se celá grupa odebrali do místnosti přilehlé k pódiu a zpátky na sebe navěšeli náš všude se povalující CIVIIIIIIIIIIIL!!! Celkem početná kapela „Prague ska conspiracy“ nám k tomu dělala společnost. Jeden jejich saxofonista se náramně divil tomu, že takový príma vohoz nenosíme i normálně. Vypadal, že právě odpromoval na základní škole(ce?), ale na jeho hraní to teda nebylo vůbec znát. Hold komu čest, tomu čest. Mezitím, co si naši následovníci odbývali před publikem svou nezbytnou krátkou zvukovku, osiřel jsem náhle v malé šatně dočista sám s mladou černošskou zpěvačkou, která měla být za několik málo okamžiků nečekaným překvapením v jejich právě započatém programu. Sedíce na židli jsem cumlal svůj suchý, už mírně ztvrdlý rohlík (celodenní blicí dieta:-), zapíjel ho kolou a snažil se nedívat, jak si ona zatím převléká podprsenku ve svém slušivém koncertním kostýmku. Když pak ve chřtánu mírně mongoloidního, leč dokonale hudebně nadaného europoida zmizel i poslední kousek lahodného pečiva, v poklidu se odporoučel za svými přáteli do sálu. Za hlasitého brekotu pana Pávka se v něm po několika okamžicích její hudební kolegové chopili absolutní zvukové nadvlády. Já si poslechl dvě zpívané písně (což je u Ska stejné jako si poslechnout všechno:-) a následně se odebral s menší skupinkou vedenou retardem Fomasem splnit obtížný úkol do večerního Tábora. Vypátrat restauraci Na schůdkách, v ní působící slečnu Lenku Želivskou, předat jí naše demo a dohodnout zdejší lednový koncert.
       Mise za pár minut končí úspěšně. Lenička nás informuje o tom, že se na těchto akcích schází většinou intelektuálové, že je vždy vyprodáno a že se zde běžně tančí i na stole. Okamžitě začnu hořet nedočkavostí. Není nad to do určité společnosti dobře zapadnout. Z toho co jsem zatím slyšel mi bylo hned jasné, že u mé osoby v tom v žádném případě nebude problém, ale starost mi trochu začínali dělat o něco praktičtěji zaměření kolegové Ondřej s Fomasem. :-) Snad se pro ně nějaké to téma k hovoru také najde. V nejhorším vše zachrání jejich oblíbené: „auta, fotbal, ženský“, se kterým nás učence, co u vínka preferujeme spíše přednášky o Antice či světových dějinách všeho druhu, vždy v hospodě otravujou. :-) Dále jsme zde ještě obdrželi několik barevných výtisků programu koncertů, kde na nás čekalo šokující překvapení. Druhého prosince zde provizorní hospodské pódium ovládnou nějací praví cimbálové z Moravy, kteří si říkají kapela „KUNOVJAN.“ Jakmile se to provalilo, projela všemi přítomnými neutuchající vlna silného nadšení. „Mohli bysme s nima třeba uspořádat nějakou družbu“, pravil vesele Fomas. „Například udělat koncert – Rasovjan hraje Kunovjan, nebo naopak.“ Mně by se zase líbilo vykašlat se v našich názvech na méně originální polovinu, sdružit se v drsnější seskupení a rozjet pořádné čtrnáctičlenné „KUNORASO.“ Tak jako tak bude naše spolupráce do budoucna určitě velice plodná a významným způsobem obohatí náš tuzemský hudební trh.
       Tyto a ještě mnohé další geniální myšlenky bylo třeba jít samozřejmě okamžitě někam zapít, proto jsme se rozhodli okouknout, jak se mají naši staří známý v jednom drsném rockovém pajzlu poblíž náměstí, zvaném: „U lva.“ Trochu nás sice zklamalo, že už na zdi nevisí ošuntělý plakát, ze kterého se na hosty díval usměvavý kubánský lidumil „přítel Fid“, ale jinak zde bylo všechno skoro stejné jak za starejch dobrejch časů Skautskýho nářezu. Po dvou pivech se zjevil i málem zapomenutý one man show man a brutální násilnič ženských těl i srdcí „Bedřich.“ Výskyt tohoto Miroušovo temného „druhého já“ je „po dětech“ už pouze sporadický, ale když už na něj dojde, nikdo se před ním nikam neschová. To, že házel kamarádům do piva čajové pytlíky, nebo skládal po vzoru Týny z papíru sprostá kosočtverečná origami, by se ještě nechalo tolerovat, ale jeho hlasitý, intonačně značně velkorysý zpěv, na nás začal pomalu obracet pozornost většiny bavícího se osazenstva svérázné knajpy. „Když už se po nás koukaj, je to špatný,“ prohlásil znalecky budyňský sloní muž Fomas a obrátil do sebe velkého panáka absintu. :-) Při sledování tohoto zavrženíhodného běsnění jsem si s láskou zavzpomínal na nezapomenutelné pitky s bývalými členy kapely „Nohama nad zemí.“ Těmto nevychovaným „przničům piv“, jak jsme je s opovržlivou familiérností často nazývali, nebylo také nikdy nic svaté, proto se stejně barbarsky chovali klidně i k našemu zlatavému národnímu nápoji. Veškeré výchovné snahy se u takovéto zvěře samozřejmě míjely účinkem. Zaplatit útratu tak, aby na lístku nezbyla ani jediná s planěk poctivě postaveného plůtku, se s nimi též bohužel nikdy nepodařilo. Jinak to ale byli klucí veselí a hraví. Budiž jim země (představovaná doživotním manželstvím) lehká. :-) O finální zostuzení celého kolektivu se postarali dva nenapravitelní infantilisti Bodlák s Fomem. Jejich hlučné teatrální „maso“, při kterém si chladili prsty pivem, donutilo chudáka abstinujícího Ondřeje, aby si nekompromisně zavelel k pomalému předčasnému odchodu. Se strohým konstatováním, že mu tato společnost pomalu začíná „ujíždět“ se jako osamělý mstitel plíživě vytratil do hříchem nasáklé tmy nočním životem pulsujícího velkoměsta. My ostatní ještě chvíli počkali, až Týna doflirtuje se zřejmě mírně homosexuální servírkou a vydali se po jeho stopách. Na náměstí nás však zdržel jeden starej jednovokej vobejda (pan Šiška se tuším jmenoval), který trval na tom, že se s námi musí vyfotit, takže nám náš písecký Žofré v rekonvalescenci přeci jenom stačil někam zdrhnout. Po chvíli jsme zjistili, že do Housova mlýna. Kupodivu.
       Zde zrovna přehrávala své šlapavé „umta umta“ umíráčky pražská recesistická formace: „Pohřební kapela.“ Díky zhovadilému triu: Bedřich, Bodlák, Fomas, se však ve vedlejší místnosti s výčepem začala vytvářet z mého pohledu o něco zajímavější druhá stage, jejíž aktivní sledování nesneslo dlouhého odkladu. Srdcem celého dění se stal malý stánek s cédéčkama, kam jsme též ze začátku akce umístili několik svých zdařilých hudebních výtvorů. Jeho sličná dámská obsluha byla pro podobné škádlení jako dělaná, takže vše muselo nakonec dopadnout, tak jak to dopadlo. „Slečno, dejte mi jedno tady to skvělé album téhle vynikající kapely, já si ho koupím“, prohlásil náhle Béďa a ukazujíce na Rasovjan začal ze své prkenice vytahovat ošuntělou papírovou pajcku. Z našich předešlých keců už bylo dávno jasné, za jaký jsme tu dneska kopali tým, proto se do černa oděná pěknice začala tvářit mírně udiveně. „Když si ho koupí von, tak já taky“, nenechal se dlouho zahanbit Bodlák. Padesátka sice u pana Samce činí zhruba 1% z jeho uznávaného astronomického platu, ale co by srandista jeho formátu pro pořádnou legrandu neudělal. Jako správní sběratelé samozřejmě potřebovali mít cenná alba od kapely podepsané. Jako správní dementi je potřebovali mít podepsané od všech kolemjdoucích. :-) Za Fomovi asistence se tedy rozjela monstrózní reklamní kampaň na podporu (a též možná opětovné zostuzení) protivínsko-píseckého hudebního sdružení. „Výborná kapela Rasovjan! Tady! Jen za 50 Kč! Dobrá cena! Račte se podívat!“ Po těchto a dalších podobných zvoláních bylo možno ve tvářích přemisťujících se posluchačů přečíst nejrůznější emoce. Postupně bohužel i na něžné tvářičce pohledné prodavačky této námi ovládnuté „večerky.“ Když jsem se jí opatrně zeptal, jestli jí tu třeba maličko nevadíme, opatrně mi naznačila, že jí tu maličko kazíme kšefty, ale jinak se na mě zatím pořád ještě příjemně usmívala. To se ale mělo brzy změnit. Potom, co jí dal zákeřňák Jelda přečíst můj žertovný příspěvek na obal cédéčka, objevilo se v jejích očích cosi nového, co tam dříve nebylo a o čem jsem si nebyl zrovna jist, co to vlastně znamená. :-) Nevinný vtípek byl zvěčněn asi v podobném znění: „Při pohledu na krásná ňadra prodávající slečny se podepsal bubeník Bill.“ Lichotka, či nevhodná poznámka šovinistického prasete? Toť otázka. Každopádně reakce vyvinutého ženského protějšku, kterého se týkala, prozrazovala jistý uvolňující nadhled, který mi po chvíli přeci jenom dovolil přestat si s tím lámat hlavu. „Krásná ňadra + slečna Klára“ byla její troška do (Housova) mlýna, která natrvalo ozdobila obal rasovjanské platinové desky. Bodlákovi se zase podařilo výborně zmást několik naivních kolemjdoucích mladíčků, které obratně naverboval pro podepisování údajné petice na záchranu lesů na Šumavě. Když se s ní pak po chvíli jeden z nich vrátil od svých kamarádů a náramně se divil tomu, že tam vlastně nic takového napsáno není, nenašel se mezi námi nikdo, kdo by udržel bránici v klidu.
       Tímto humorným počinem však Krasťáček svou bohatou přehlídku švejkovin pro tento večer zakončil. Pár minut poté se totiž v jeho zorném poli zjevila menší, prostorově výraznější, zato dobrosrdečností do širokého okolí sálající, příslušnice venkovského dělného lidu, slečinka Štěpánka. Ta si ho k sobě po zbytek večera připoutala rozžhavenou přísavkou svých vlahých smyslných retů, takže na své kamarády už přestal mít jakékoliv další pomyšlení. :-) Chvíli jsme si tedy ještě s ní a její kamarádkou ve čtyřce povídali, ale pak už se rozvášněný Bodlo a potenciální matka jeho dětí nadobro ztratili někde v potemnělém kotli v sále.
       V něm zrovna vařili své fanoušky hlavní hvězdy večera, slovenští „Horkýže slíže.“ Až na rádiové hitovky obyčejný, tuctový punk s vohulenými nástroji a potlačeným zpěvem se mi toho dne postaral o suverénně nejmenší hudební zážitek ze všech vystupujících kapel. Toto nemilé vzpomínání mě nyní natolik rozladilo, že zbytek událostí už vezmu jen stručně. (V tom jsem opravdu mistr :-)
       Představte si stůl u výčepu obklopený znuděnými pospávajícími protivíňáky. Napjatá atmosféra v jeho středu by se dala krájet. Proč zde ještě všichni zůstávají? Nemají Bodláka!!! (Skoro stejné jako nemít Filipa, akorát mnohem horší, zvláště takhle časně po ránu.) Náhle tomu nejchrabřejšímu z nich definitivně dojde trpělivost a rozhodne se už na nic déle nečekat. Základní instinkt, pramenící z jeho profese, k němu uvnitř hlavy promluví naléhavým hlasem pana Samce: „Jiříčku, ty stará zdravotnická vojno! Musíš rychle něco udělat, nebo je všechny ztratíš!“ Takováto nešetrná apelace na mou odvěkou přirozenost má bleskový účinek jak motorová pila na dvouměsíční nemluvně. Rázně udeřím pěstičkou do stolu, vzepnu se mocně na zadních a už si to sebejistě štráduju do sálu. První oční kontakt. Cumlání, pojídání hlav – hrůza, děs!!! Jdu do podřepu, abych byl co možná nejvíce nenápadný a sunu se opatrně kupředu. Druhé průzkumné mrknutí a jemná sluchová stopa. Vochmatyka, mlaskot, francouzáky – hnus!!! Předstírám zaujetí kapelou a pomalu se chystám k útoku. Cíl se nadechuje k další nekonečné líbačce. Přepnout se do bojové rychlosti. Ústa se opět přibližují, Bodlákovo zčernalé zubní kazy nabírají v jejích očích kompozici detailu. Nééé, to se nesmí stát! To už bude vážně všechno ztraceno!!! Téééééééééééééď!!!
       Náhle se vedle fousatého Kasanovi zjeví štíhlá svalnatá postava, s energií malého bitevního robota ho popadne za flígr a už ho pod paží fofrem odnáší ven k připravenému Saladinu. Za obdivného amerického potlesku všech krajanů pak konečně následuje ODJEZD.
       Opět vše zakončí krátká povinnostní zdravice od metrosexuálního Kulhánkofila, pro nějž je sarkasmus větší životní nutnost než orgasmus, BILLíčka. Tak tedy páčko a čauky mí vytrvalí čítalové.
       PS: Připojuje se i náš nový rodinný „mimoš“ Marťánek, který se začíná čím dál více adaptovat na nové neznámé prostředí a už je na něm vidět i jistá podobnost s člověkem. Jeho maminka s tatínkem zatím zdárně unikají laktační psychóze, takže nejspíš ani neskončí v útulném plastovém baby-boxu na tříděný skleněný odpad. Kulaté otvory po jeho stranách by jistě dobře posloužily k bezproblémovému umístění do pohodlného interiéru, ale jak jsem již stačil částečně nastínit, zatím se k tomuto radikálnímu opatření neschyluje. Možná by bylo nutné trochu vykloubit ramínka a třeba i……Radši čus. :-))))))))



Dvacátýtřetí koncert. 11. listopadu 2006 - Písek-Divadlo Pod Čarou s Pod Černým vrchem

       Jak se říká, na každýho jednou dojde, tak teď konečně došlo i na mě a to jsem to tak dlouho odkládal, až si skoro nepamatuju, co se na tom koncertě dělo. Tedy kromě toho, že tam hrála skupina Pod Černý vrch a my a na plakátech o nás bylo napsáno „vycházející hvězda jihočeské worldmusic“. Proto asi přišlo tolik lidí, zhruba vosum platících. Zbytek, asi tak tři podčárníci, a z toho Pokča radši odešel ještě dřív, než to začlo.
       První hrál Pod Černý vrch, ale asi nebyli moc spokojení, protože i když se všech sedum platících snažilo, co to šlo, a důmyslně dávalo najevo svůj zájem například popíjením piva, poklepáváním nohy nebo dokonce pokyvováním hlavy, tak to nebylo pořád vono.
       Potom jsme přišli na řadu my, vycházející hvězda. To už to v kotli přímo vřelo. Lidi šíleli jak na nějakym megakoncertu. Někdo popíjel pivko, jinej si poklepával nohou a našli se i takoví odvážlivci, co pokyvovali hlavou. To už je co říct.
       Pod Černý vrch se hodně narychlo sbalili, asi jim ten koncert prostě nesedl, a ještě během naší produkce zmizeli. Proto se není čemu divit, že jejich pan bubeník tam zapomněl šlapku (samo sebou myslim tu od bubnů, píšu sem tu poznámku jen proto, že vím, že naše stránky nenavštěvujou jen slušní lidi, ale i různá chamraď, tak aby si nemysleli kdoví co a nedejbože aby MĚ pomluvili.) Fomas naštěstí tu šlapku zachránil tím, že jí odnesl Billovi z vočí a dovezl jejímu vopravdovýmu majiteli do Prahy. Je to hodnej kluk tenhle Fomas. Léta skautský výchovy jsou na něm znát. (Jen tak dál, Fome.)
       Bill chudák z toho nebyl moc veselej, už si na ní brousil zuby. Setřel, a dobře mu tak. (Jó, čórnout šlapku, to neni jako ukrást v sekáči dvaceticentimetrovou šálu, když tam hlídá stará babička, co si zapomněla vzít brejle na dálku.)
       Potom už následovala jen klasická debata o tom, kdo to kazil nejlíp a komu se co povedlo zahrát dobře. Inu, po bitvě je každej generál. Takhle si to aspoň pamatuju já. Ale jestli jsem něco zapomněl napsat, nebo to bylo trochu jinak, tak za to ruku do vohně nestrčim.
ahoj

Kardus



Dvacátýdruhý koncert. 10. listopadu 2006 - Písek-Maturitní ples SZŠ

Kapitola první: Neříkej hop, dokud nepřeskočíš
       Koncerty na maturitních plesech na mě působí dvojím dojmem. Maturanti většinou hodně paří, skáčou a vůbec dělají plno věcí:-) (ti, kteří někdy absolvovali tento druh zábavy, mi doufám rozumí). Na druhou stranu mám občas pocit, že by to samé dělali i při kapele, jejíž repertoár by obsahoval nejslavnější country hity vkusně upravené pro pilu a ozvučná dřívka:-). Kluci však na sebe spiklenecky pomrkávali již při první zmínce o této akci. Hlavním důvodem jejich radosti byl fakt, že do stavu maturantského měly být pasovány žákyně posledního ročníku Střední Zdravotnické Školy. Jednalo se tedy o přemíru žákyněk, šťabiček… a kdyby nějaká ta lolitka se našla… :-).

Kapitola druhá: Móda, extravagance, manýry - aneb komu se nelení, tomu se zelení
       Bill a Bodlák se patřičně vyfešákovali (a můžu potvrdit, že jim to seklo). Mirouš se vyfešákoval taky. Samozřejmě proto, aby se líbil Zuzce:-). Ondra se spolehl na svůj přirozený šarm, tudíž se nijak zvlášť nefešákoval (když pomineme ty dvě hodiny u frizéra:-) ). Aby byl výpis úplný, já zvolila variantu nenadchne ani neurazí. Asi dám jednomu z našich managerů :-) na příští rok za úkol podchytit maturitní ples průmky či lesárny ... ;-).

Kapitola třetí: Před koncertem po koncertě nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát, už jdu
       Cesta do kulturní chlouby města Písku mi z domu trvá cca pět minut a nic zvláštního se na ní onoho večera nepřihodilo. Jistě se divíte! Dobrodružství mě obyčejně pronásleduje takřka na každém kroku! Dokonce ani žádného slepého a hluchého psa, se kterým bych mohla poměřit síly, jsem tentokrát nepotkala:-). K reprodukci vtipů mistra dvojsmyslu Billa a krále švejkovin Bodláka se necítím povolána. Popisování našeho pódiového výkonu, v případě že je omezený na pouhé hraní, se v této rubrice ukazuje jako naprosto nepodstatné a většinou málokoho zajímá. Takže se tomu tímto úspěšně vyhýbám až do doby, než se přihodí něco, co za to bude stát… :-). Po koncertě jsme se veselili. Kluci si jako obvykle užívali obdivu rozjařených děvčat :-) a jak to všechno dopadlo? Inu pěkné to bylo!

       Závěrem bych chtěla apelovat na naše skalní fanoušky, kteří se rozhodli bojkotovat koncert kapely Stopy v Písku, která hrála po nás. Chápu vaši obavu, že nás jejich výkon zastíní, ale bylo skutečně nutné naříznout Jéňovi tu strunu, zničit mu popruh ke kytaře? …no a spustit požární poplach v celém objektu…? To už se mi zdá skutečně příliš!!!

…nebo se snad někdo obával odlivu půvabných maturantek, nacházejících si nové idoly v podobě mladých pohledných sympatických muzikantů ze „stop“…???

Poučení závěrem: „Lolitky jsou hrozně nestálý.“ (BILLIC, B. Krátké zamyšlení nad problematikou mravního úpadku současných adolescentů. Písek 11. 11. 2006. 02:33.)

Týna



Dvacátýprvní koncert. 28. října 2006 - Praha-Bílá vrána

       Milé děti. Pravděpodobně čekáte, že Vám dnešní pohádku napíše strýček Bill. Tak přesně to se nestane, cha, cha chá – směju se svým temným, černokněžnickým smíchem, datluje do klávesnice. Strýček Bill se, v nejbližší době, literárně neprojeví – už bylo na čase, aby souvislou řadu jeho vtipných komentářů, hravých glos a jemně sarkastických posměšků, zrcadlících dětinského ducha jejich původce, narušil blok obsahující suše střízlivý (požíváním alkoholu neovlivněný :-) ) popis dějů minulých. A tak tu na podlaze, svázán do kozelce, s roubíkem v puse, tiše úpí náš protivínský Enspiegel a pomyslného brku a kalamáře se chápu já, zatrpklý starobní penzista - strýček Ondráš, abych ve věci zjednal Ordnung.
       Předně a zejména si, vy lůzo, ujasníme nová pravidla – odstraněním původního pisatele, z této stránky nadobro zmizí příznaky žurnalistické anarchie, jako jsou: humor, vtip, zábava, pohoda, veselí apod. Tyto dekadentně-destruktivní prvky nechť jsou při první příležitosti označeny levým tlačítkem myši a bez zbytečných průtahů neprodleně, jako nežádoucí, zneškodněny za použití klávesy DELETE. Za druhé: Odstavce, řádky, věty a slova budou přesně a souměrně zformovány do pravidelných a stejných útvarů, bez sebemenších náznaků nezdravé, individuální odlišnosti, narušující harmonické uspořádání celku – totéž se, s okamžitou platností, zavede pro rádoby fungující, zvrhlý pseudosystém falešných quasinorem obvykle označovaný jako tzv: „Pravidla českého pravopisu“. Nadále a neodvolatelně se už na této stránce neobjeví následující elementy a jevy škodlivé rozdílnosti narušující obsah čistoty vlastního sdělení: y-i, mně-mě-mne, s-z, VELKÁ PÍSMENA-malá písmena, normovaná diakritika atd. (Nutno přiznat, že v této oblasti, můj předchůdce už vykonal, pravděpodobně nevědomky, pořádný kus práce :-) ). Tolik na úvod. VÝTĚSTVÝ SDAR!!!

       Onoho osudného dne, vidím to, jako by to bylo včera (psáno 29.10.2006 :-) ), okolo 14:30 protivínského času (pro neznalce tohoto termínu malý příklad: osoba A sdělí osobě B, že ji vyzvedne na místě C v hodině D středoevropského času. Převedeno na Protivínskou Soustavu Termínů a Jednotek (dále jen PSTJ) to v reálu znamená: osoba A (není jisto) vyzvedne osobu B (pravděpodobně) na místě C (když si ho zapamatuje) v hodině D +/- 10 min. :-) ), pod mými okny přistál stroj Škoda 120 vyblitě fialové barvy s osobami M, T, B+B a nějakým tím hudebním aparátem. Popadl jsem batoh a berle, které nosím už jenom proto, abych se měl na co vymluvit, až po mě někdo bude chtít, abych vypomáhal při sestavování, demontáži, nebo přemisťování aparatury :-) a připojil jsem se k posádce tvořené rasovjanskými instrumentalisty. Stroj vzlétl severním směrem – cíl a terč: Praha-Dejvice-Podbaba-Bílá Vrána. Let probíhal poklidně, bez obvyklých excesů. Pro úplnost citace z palubního deníku:
       ZALUŽANY – čůrací zastávka. Bodlák se kochá krásnou neznámou (vzplanutí střídá vystřízlivění v okamžiku, kdy tato usedá na sedadlo spolujezdce vozu, na který si náš manuálně pracující vydělá za cca 200 let :-) - já na tom nejsem o moc líp, ale vyčítal bych si, kdybych si nerejpnul do Kardousakisem zbožštělého „dělného lidu“, když už tu k tomu mám prostor. U Bodláka se totiž (což mi dělá vážnou starost) v poslední době projevují dost bizardní, šokující sklony nebo tužby; například prý když vidí mě, potlačuje nutkavé pokušení přerazit o mě obě mé berle, jak mi při každý příležitosti sděluje :-), tak proč bych to defo ušatý měl, úplně v duchu jeho vlastní cover verze biblický etiky (cit): „já do něho kamenem, dřív než von do mě“, šetřit?! :-) ).
       PRAHA – Zamračeno, sem tam přeháňka. 1. pilot si na čelo uvazuje kamikadze-šátek s vycházejícím sluncem a znatelně mění styl řízení=zkušeně leč dynamicky se proplétáme mezi vozy tramvají a spletí jízdních pruhů a tu a tam používáme velkoměstských podpásovek typu „však ty mě tam pustíš - já si kastli, narozdíl od tebe, přinejhorším přelakuju štětcem, milá zlatá metalízo. :-) “ Ve spolupráci s palubními navigátory Bodlákem a Týnou proletíme kolem „šakalího“ hotelu, ze kterého ne a ne spadnout pěticípá dominanta našeho dětství a se slušnou časovou rezervou - cca hodinu a půl před plánovaným začátkem vlastního vystoupení - přistáváme za výše jmenovaným klubem (jo, pryč jsou ty časy, kdy bylo samozřejmostí každýho slušně vychovanýho kapelního řidiče, že svý kamarády, před hudebním vystoupením v matičce Praze, kulturně obohatil a pobavil projížďkou po jejích pamětihodnostech, rozrážeje autem houfy vyděšenejch Japonců v uličkách Starýho Města :-) ).
       První dojem z místa – squatt ( nevím, jestli se to tak píše). Ke klasické, celkem sympatické „čtyřce“ „Na Břetislavce“ přilehá sál někdejší sokolovny (úchyty na kruhy, sklápěcí skoby v parketách), podle štukování na stropě, kdoví jestli nepamatuje samotnýho Tyrše; momentálně se to celý nachází ve stádiu pokročilý rekondestrukce :-) (když si člověk, po počátečním překvapení, přivykne na omlácený zdi, nějaký ty chybějící dveře apod. zjistí, že tu vlastně nic zásadního nepostrádá). Obří kamna útulně sálají a v improvizovaným výčepu se točí za „lidovky“. V sále jsou dvě „scény“ – na vyvýšeným podiu hudební, v protilehlém konci divadelní. Z interiéru ústí vchod do dvora s několika vysokými kaštany, plnýho nejrůznějšího bordelu a aut staršího data výroby, kterýmu vévodí grilovací stánek a obří ohniště obklopený různorodou směsicí nábytku (třeba i kanapem na který teď intenzivně prší). Trochu á la písecká indiánská rezervace Fort Purkratice.
       Celý se to hemží pestrou skrumáží tzv. „sluníčkových lidiček“ (Billův termín pro alternátory) Dready a piercing kam oko pohlédne. Mezi tím shlukem nacházíme Foma, který tu je, třímaje v jedný ruce digitální zrcadlovku a v druhý půllitr, ve svým živlu.
       Na hudebním podiu právě dozvučila pražská parta (klávesy, kytara, akustika, basa, zobcová sopránka) „Syrový tóny“, „Sýrový Tonny“, nebo tak nějak :-). Poslouchám první dvě věci a docela se mi to líbí – moje původní obava, jestli se z toho nevyklube nějaký „ustánkůnalevnoukrásu“ (trampové mi přezdívají „Syn lovce Nedvědů“), je rychle rozptýlena - asi bych to nazval folk-rock, kdyby byl někdo zvědavej na moji „shcatulcage“. Poprvé v životě vidím snímač na zobcovce a jsem v pokušení (nebojte se, ono mě to asi přejde) tenhle nápad „znárodnit“. Jsou dobrý, ale začíná mě bolet levá noha, je tu minimálně míst k sezení a na stavebním prachem pokrytou podlahu si sedat nechci (mám na sobě babolapavej štramáckej tříčtvrťák ze sekáče :-) ) a tak se přemisťuju „Na Břetislavku“, kde jinak profi vrchního šokuju objednávkou nealko piva. Posedávám tu mezi „dělným lidem“ a protože se na plazmě aktuálně okopává 22 anglánů, mezi který někdo hodil mičudu, nehorázně se nudím a tak neslušně odposlouchávám proletářskou konverzaci. Lopata po mé pravici přiznává mnoha pivy vykloktaným chřtánem svým soupitelům, že jeho největším životním problémem je, že se mu nechce pracovat. Po chvíli k problému č.1 připojuje líčení další své životní těžkosti a to, že má málo peněz. Jsem v pokušení dotázat se ho, jestli spolu obé vzájemně nesouvisí, ale protože nechci dostat přes držku, předstírám zájem o fotbal. Zatím co si chlapík vylévá své nitro a kebuli, přichází zbytek kapely s „manažerem“ Fomasem (tak se ten lišák označil u vchodu do klubu, čímž sice ušetřil 150 kaček, ale zároveň tak o sobě vědomě sdělil nepravdivý údaj, za což ho jistě stihne Pokčův strašlivý hněv /je veřejným tajemstvím, že Pokča Fomase nemilosrdně „vyloktoval“ z postu manažera skupiny a dohnal ho tak ke skoku z Nuseláku, který skončil šťastným dopadem do otevřené korby náklaďáku pražské ZOO vyvážejícího peří z výběhu pštrosů. Bezcitný ředitel DPČ Fomův sebevražedný pokus okomentoval cynickým výrokem (cit.): „Můžeš v tom klidně pokračovat – nic se nezmění.“(!)/ :-) pouze pro zasvěcené = ppz).
       Nevěřící vrchní si pro jistotu nechává zopakovat objednávku - na stole pak přistávají další orosená nealko piva a u mě se dostavuje obvyklá nervozita, jejíž příčinou je můj, už klasickej, problém – neexistence nějakýho liduprázdnýho kumbálu, kde bych si mohl, nerušen a neruše, před začátkem produkce rozcvičit hlasivky, bez kteréhožto úkonu nejsem sto některý naše kousky odzpívat. Čas se rychle krátí a tak na stůl házím dva zlaťáky a belhám se do deště, kde, chráněn stříškou jakýsi boudy, zahajuju trénink mojí momentálně oblíbenou „gothartskou“ písničkou Zaspo Jano pod jablonom. V okolních zahradách okamžitě začínají výt psi, v nejblíž situovaný, prvorepublikový vile se naráz rozsvěcuje celý první patro, kde přísně vyhlížející hlava rodiny vysazuje do okna svý copatý ratolesti, aby jim ukázal posledního hejkala v Praze – „ne, to není bezdomovec… to je takový ošklivý bubák a ten si tě odnese, když budeš zlobit… ne nemůžeš si ho vzít do pokojíčku…ne to je ee!“ :-)
       Na divadelní scéně klubu zatím probíhá zajímavá hra. Za podsvícenou textilií se promenují 2D panďuláci ovládáni jedním alternátorem a jednou alternou a pantomimicky ztvárňují názvy různejch písniček méně profláklejch interpretů – obecenstvo hádá název písničky a ta pak následně alespoň několika takty zazní z přistavené aparatury. Já mám problém poznat o koho kráčí i při písni samé (zaznamenal jsem Zuby Nehty, Radůzu, Koubka a zde přítomného Ducháčka + Garage ), což nepřímo potvrzuje Billovu teorii, že ve třiceti je člověk starej, že by měl uznat, že má život za sebou a udělat místo „těm mladejm“ :-).
       Mám-li být za důchodce, tak ale se vším všudy – za plentou „našeho jeviště“ se kromě obvyklých tesilek, košile a saka vymustruju čepicí zmijovkou a kostkovanejma bačkorama. Už uvedený francouzský hole nahodile dolazují model příslušníka brigád THE BABOUCI ULTRAS (extrémně militantní křídlo seniorské populace, jehož bojovníci se obvykle projevují výroky: dechovka je konečným završením tisíciletého vývoje hudby; je ti míň jak 60 let = jsi jeden z těch nevycválanejch fracků, co ženou tenhle svět do zkázy - my jsme poslední generace, která za něco stojí apod. /to asi míní ten svět, jehož historii jejich fotři „obohatili“ o největší krveprolití v dějinách a kterej jejich „poslední solidní generace“ hrozila zničit za použití jaderných zbraní/ No, ale to jsem, já dědek senilní, odbočil, o čem, že jsem to chtěl, kakraholte, děti moje, vyprávět? :-)...a, už vím, Bílá Vrána.).
       Na podium vstupuju s vědomím, že jsem se s někým rafnul, nebo že se někdo rafnul se mnou. Mrzí mě to, nebo mě mrzí, že jsem se s tou osobou vůbec pouštěl do debaty – tak to se mi asi honí hlavou, zrovna, když se chystáme na zvukovku. Nechci svou špatnou náladu přenýst na kapelu „na startovní čáře“ a koneckonců lidi v sále si taky nezaplatili za pozorování mýho nasupenýho gesichtu a tak se snažím nahodit přijatelný výraz. Naštěstí na to mám pár minut (aktuálně se tvářím asi jako ta antická herecká maska - půl tváře křečovitě „upřímný“ úsměv, druhá polovice – bůh pomsty, celek = vyšel jsem si na „cimrmany“ se zánětem trojklanýho nervu :-) ), než na divadelním „písečku“ skončí popsaná zábava (ta mimochodem graduje dost odvážně – papundeklovej paňáca si za paravanem „honí“ a následuje skladba, kterou neznám a ve které je ústředním slovem výraz „onanie“). Loutkoherci sklízí za svou vysilující práci mohutné ovace :-) a my tedy začínáme zvučit.
       Hráči na strunné nástroje jsou veskrze spokojeni – zato Billa je mi, zcela výjimečně :-), líto. Snaží se rychle skamarádit s domácí bicí soustavou, která je, co do složení a umístění svých komponentů tentokrát dokonalým protipólem jeho ADAMitů (např. dvojice přechodů svírá pravej úhel a nezdá se, že by s tím chtěl, nebo mohl něco dělat, takže při jejich užívání se vyklání trupem kolmo k ploše úderu, až to vypadá, jako když jsme si ve školce hráli na piloty Formule 1 v zatáčce :-) ). Zpěvový mikráky si necháváme až na kolektivní průbu (já osobně z halekání do ztichlýho prostoru stejnak nic nepoznám) a dáváme si, jako obvykle, kousek „Nimroda“ a „Delčeva.“ Po tomto předkrmu chci (jako skoro vždycky) vytáhnout sebe na středovým monitoru (nemůžu se jednak dostatečně nabažit svého dokonalého přednesu :-) a za druhý jsem přece už trochu nahluchlej dědek). Když se slyším podle svých představ, přichvátá naše věrná milá - zpětná vazba a je mi jasný (jak mě o tom nakonec ujistí i pan zvukař), že realita bude jiná. Pan zvukař mě zase pěkně stahuje zpátky - no, nakonec co nechytím z odposlechu, dostanu ode zdi – nebudem si hrát na hvězdy (vycházející, jihočeské world music :-) ppz), ono to nějak půjde. Jdem na to!
       Celkové provedení – jedno z těch docela slušně odehranejch vystoupení. Jelikož můj „ražickej“ nápad na kolektivní zhodnocovačku se neujal a tlí na hřbitově jemu podobných pod smutečním nápisem: „DALŠÍ BLBOST Z DÍLNY TOHO NEUROTICKÝHO MAGORA – ODPOČÍVEJ V POKOJI“ :-) vyvedeným společnou rukou mých spoluhráčů (to sem píšu pro ty nezasvěcence, kteří mě občas naivně označují za frontmana skupiny), předkládám tímto vlastní (to znamená ryze subjektivní) resultát:
       Miro Gornatič – překvapivě (doufám, že se neurazí) prakticky bez chyby
       Bjelko Bilič-Pelész – překvapivě (doufám, že se urazí :-) ) jen pár drobností, jejichž příčinu bych hledal o dva odstavce výše (viz. zvukovka)
       Georgios Kardousakis – basa byla (na podiu) dost v defenzivě, já jsem nezaznamenal nic, on sám přiznává pár chyb
       Týna Chellneriţa – cit (asi P.Verlaine): „…ó podzime, jak tvé housle lkají, až duši mou unylou utýrají…“ :-)

       Tak a po chvilce tesklivé lyriky (ahoj básníci :-) ) sebekritické doznání (to obé odkazuji Billovi - jednak coby jím oblíbené rádobyintelektuálské mramorové exkrementy :-) a za druhý, aby si trochu rozšířil čtenářský obzor, neboť naposledy narazil na verš někdy před 20. lety v knížkách typu Jak Čmelda a Brumla zneužili Berušku nebo tak nějak):
       V roce dvoutisícím šestém, já Ondřej Vyjón (od slovesa výt) Bartescu - kdysi žák, item magister, sed nunc policajt, stár 30 let, o tom co jsem X. mensis in civitate Praha, cantavi a řek‘ rozhodl vydat jasný a zřejmý posudek…(gratias ago ad/special thanks to: F.Villon, J.Loukotková, Vladimír Businský a O.Fischer :-) ):
       Začalo to vcelku povedeně. Na protější zeď promítají nějakou abstraktní čmáranici, takže mám kam upíchnout pohled, aniž bych se tvářil jako prase po první ráně; pohyb, s ohledem na svůj hýčkanej chabrus kotník, neřeším, což je vzhledem k mému žalostnému tanečnímu umu, jedině dobře. „Hlas OK, přednes OK, není to ani odbytý ani slzodojný“, říkám si po dvou věcech, „jen tak dál Ondráši, jseš fakt dobrej“, plácám se pomyslně po zádech, že mi obě ruce nestačí, takže zákonitě, jako v každý pohádce, musím dostat na hubu a ta chvíle se přibližuje. V sále je cca 50 lidí, v první řadě se pár slečen mírně pohupuje na vlnách našeho hebrejsko-balkánského hudebního mischungu, prostě pohoda, to nám to krásně šlape, když tu strýček Ondráš opomene nastoupit do sloky v La Sereně. Obratem se na mě upřou oči zbytku kapely s němou otázkou: „Tak jak dědku, rána z milosti, anebo se to pokusíš resuscitovat?“ Bé je správně, zakroužím rukou nad hlavou, dají mi čtyři takty k dobru, prošlo to, zítra už to musím umět napoprvé, jako Pája :-).
       Jenže to ještě není všemu utrpení konec. Premiéra nového kousku: O smutných očích Yzmira Jordanova (věnovaného novodobému bulharskému Robinsonu, který byl, při naší poslední zahraniční plavbě, za účast ve vzpouře na palubě lodi Karosa, vysazen bez peněz, dokladů a zavazadel na ostrově Bratislava a ponechán svému osudu ppz) proběhla překvapivě hladce, ačkoli jsem to u sebe neočekával. Pak se v aparátu začne hypnoticky svíjet tisíc pouštních zmijí vyluzujících zvuky naší blízkovýchodní krematorijní mantry Taj-Mahal (ahoj básníci II :-) ). Pasáž, následující po její třetí sloce, je prubířským kamenem mé rozezpívanosti (je to někde u stropu mého skromného rozsahu) a tady mi tentokrát hlas přeskakuje, asi jako když jsem se před dávnými lety dotazoval své spolužačky ze VII.A třídy ZŠ Klementa Gottwalda, zdali by se mnou nešla od půl šestý do kina Oko na napínavý sovětský film Člověk obojživelník :-) (Nešla).

       Do hajzlu, teď jsem si to přečet a je to strašně dlouhý. Fome neškrtat, já to heslovitě utnu. Tleskali nám, ale ne kdovíjak bouřlivě, takže jsme si přídavek vynutili my sami (malinko trapas). Pak nás každého chválili – těch 5 minut „slávy“, kdy čumím do země, rudnu jak Severní Korea a blekotám do omrzení, jak moc děkuju a že si toho vážím, po kterejch po Vás neštěkne pes :-). Potom jsem si fakt důvěrně pokecal s Ducháčkem (zeptal se mě, kde je tam záchod :-) ). Poté jsme viděli pantomimu. Pak na mě vrchní „Na Břetislavce“ hned, jak jsem tam vlez, od výčepu, přes celej sál, halekal, že už vopravdu nemá nealko pivo. Nato byl na dvoře táborák ze židlí a pak, když jsme se do 21:30. hod. protivínskýho času :-) nedočkali Garage, rozloučili jsme se s Fomasem a Týnou a vyrazili jsme na jih. Bylo to celkem pěkný, rád bych se tam ještě někdy vrátil, ale bylo toho dost.
       Tak děti, pohádky je konec, vyčistit zoubky, vyčůrat a do postýlek. Dobrou!

Ondřej Vyjón Bartescu m.p. 30.10.2006



Dvacátý koncert. 2. září 2006 - Nahořany u Volyně

       Tak ahoj všem, co se dokážou prokousat Billovo výlevy. Bohužel mu na horách uhnily ruce. Proto jsem se po jeho obrovském přemlouvání chopil klávesnice, abych mu ušetřil aspoň pár hodin života. Tolik na úvod. Nahořany u Volyně, krásná to víska s výhledem na Boubín. Zářijové sluníčko, fajn lidi, náš klasický set s nějakou tou chybou (nejsem stroj, ale fušer :-) ) v úvodu akce, kterou opouštíme dřív, než se nám chce.Výprava na Balkán je tady a náš čas zde vypršel.Balíme a mažem směr Sofie, ale to už sem nepatří. Jestli budete mít možnost určitě se v Nahořanech stavte, takových míst už dneska moc není. Jo a točí tam Nektar :-).

Váš slohem nedotčený Míra

       Tohle byl tedy komentář gitáristy Mirouše. Jak jste sami pochytili, Bill už vás prostě nemá rád a nechce psát o všech koncertech, protože ho to zdržuje od jeho oblíbených koníčků jako je třeba ochutnávka piva v hospodě atd. (To říkal Ondřej. Já nic, já ani ne muzikant. :-) Já jen takový přisírka, kritik, škarohlíd. Ale to jsou taky pěkné vlastnosti, ne? :-) ) Abych vám Billa aspoň trochu nahradil, tak Miroušovo výstižné pojednání malinko natáhnu. Pak to snad bude podobnější a vy ten skok snadněji zvládnete. (Aby to nebylo tak hrozný, jako když začal Homera Simpsona dabovat jiný člověk.) Název rubriky zůstává - taková malá vzpomínka na prvního kluka, této kdysi neposkvrněné stránky. :-) (Však on sem bude určitě Bill psát stále nejvíc.) Vynechám obvyklé plísnění sobeckých kuřáků (ačkoliv mě taky serou :-) ), problémy se sháněním vhodné životní družky a jiné životní svinstvo. Dokonce ani nepřidám žádný z mých osobních a tudíž na této stránce „nových“ problémů. (A že mi to v dobách, kdy jsem ještě písával historii Skautského nářezu, šlo. Napsal jsem tam skoro svou nejlepší životní zpověď. :-) ). Pokusím se prostě věnovat jen samotnému koncertu.

       Jak už zmínil Mirouš. Byl nádherný zářijový den. Do Nahořan jsme se dostali celkem bez problémů. Hospoda Pod kapličkou vypadá velmi pěkně. Krásné vesnické stavení i odpovídající selská dekorace (to je něco pro Bodláka), doplněno ještě o pár obrázků různých začínajících umělců. (Předpokládám, že studentů z blízké Volyně, kteří sem jezdí na plenér.) Na dvoře už i pár návštěvníků. Směs intelektuálů, závislých nezávisláků, hippíků a všeho možného dohromady. Myslím, že pro Rasovjan téměř ideální publikum. Odnosíme věci na pódium ve stodole a jdem si ven na sluníčko užít ještě trochu toho pivíčka a prohlédnout Týny fotky z Norska. (Určitě už umí nadojit sobí mlíko, to by se Démovi ze Znouze líbilo. :-) )
       Kluci (a dívka) hrají jako první, a tak se jdou po chvíli připravit. Tradiční převlečení do kostýmů a už to jede. Zvuk není špatný, kvalitu hraní jsem kdysi dostal zakázáno komentovat. :-) Pár lidí se přišlo podívat, nějací i vydrželi a nebáli se zatleskat... Dvě lepé děvy k tomu zatancovali, nic nechybělo, jen třeba mohlo dojít na nějaké to odhalování, jako za těch starých krásných hippisáckých dob. :-) Plno tedy zrovna nebylo, ale předpokládám, že večer lidi ještě dorazí a bude to vypadat jinak. Ohlasy jsou, to je hlavní. Bill zas při potlesku dostal pocit, že je nějaká hvězda, a tak si během hraní zlámal schválně paličku, aby jí mohl hodit jako fetiš nadrženým fanouškům (a fanynkám). Nějak si ale nevšiml, že je parket prázdný, a tak se palička odrazila a trefila do nohy jednoho nic netušícího človíčka, co se zrovna otočil stranou. Ten se tak vylekal, že málem s brekem utekl. Bill se mu sice omluvil, ale co je to platný. Utrpěný šok se nějakym blbym slovem nespraví. Radím vám, příště už jim nikdy netleskejte. Mohli byste pak třeba přijít ještě o oko. :-)
       Po skončení produkce (při závěrečném potlesku už Bill naštěstí nikomu neublížil) se jdeme před dlouhou cestou ještě trochu osvěžit. Jak se už opět pochlubil Mirouš, jedeme totiž večer do Prahy, abychom zítra ráno stihli autobus do daleké Bulgarie, kde chceme spřátelenému slovanskému národu trochu okopat (a [za]obdělat :-) ) jejich nádherné hory. (Kapela ještě nádavkem ukrást pár lidových písní.) Skoro nás to až mrzí, je tu totiž moc pěkně (jó, ten náš útulný a pohostinný jih, a my vyrážíme do cizích divokých hor…) Navíc bychom si rádi poslechli i ostatní kapely, které budou určitě také zajímavé. Co se dá dělat. Poslední pivo, ale už opravdu poslední, jinak ten autobus z Písku nestihnem. Myslím, že nemusím říkat, jak to dopadlo. Klasickou zacyklenou metodou „než ty dopiješ, tak já stihnu ještě jedno“ se náš odjezd trochu opozdil.
       Pak to byl pěknej závod. (Jen upozorňuji, že oba řidiči nepili. Rasovjan je zodpovědný – buď i ty jako on! :-) ) Bodlák jel na něj až neobvykle rychle. Nedbal ani mých nářků, že se mi chce nutně na malou stranu. (Už se té Prahy prostě nemůžu dočkat. :-) ) Před Vodňanami ho naposledy varuji, že mu z auta udělám brouzdaliště pro děti. (To bylo dost výstižné. Myslíte, že tam ty děti nečůrají? ? ) Snažil se mě přesvědčit, že to do Protivína vydržím a že to jinak nestihnem. Nakonec naštěstí tlaku mého močového měchýře neodolal a já tak způsobil nenahraditelné 15 sekundové zpoždění (a zaplavení jedné louky u Vodňan :-) ).
       V Protivíně jsme vše rychle vyložili a zachvilku už nás pan Bodlák senior veze (v čistém autě – opět poukazuji na to, že se to vyplatilo) do Písku. Ondřej s Miroušem dorážejí ještě po nás. Je to jen tak tak. Vše má tedy šťastný konec. (Mohl bych hned ještě plynule navázat s mým deníkem z Bulharska, abych překonal Billův stránkový průměr, ale nemám ho, bohužel, ještě dopsaný. Brzy se ale objeví na
www.fomas.wz.cz. Už víte, proč jsem dle někoho přisírka? :-) )
       Ještě o mně uslyšíte!!!

Fomas



Devatenáctý koncert. 25. srpna 2006 - Praha, Rock café - Malé finále

       A tak se zase jednou jelo. Jelo se na koncert. Na koncert do Prahy. I Mistr Bodlák („velký“ a chlupatý jak Mistr Joda) jel. Výjimečně ale neřídil. On nebyl klidný na duši. Co tuto vnitřní nestabilitu způsobilo, je pro nás, co jej lépe známe, více než jasné. Namachrovaní příslušníci samostatného státu ve státě: PRAŽÁCI. :-) Při pohledu na kolony aut mířících při pátku do Jižních Čech ho přepadl již tradiční záchvat radikálního patriotismu. Vypadalo to asi nějak takto: „No jo, koukni na ně, už jim ta jejich Praha zase začíná smrdět. To se jedou válet okolo našich rybníků, kde akorát všechno p…..u. V lese, kam chodim na houby, potom určitě všechno zdupaj, že tam sto let ani tráva neporoste. Já u nás nějakýho takovýho potkat, tak ho vodsaď ženu holí. Klidně bych mu i řek: Heleďte pane, my vás tady nechceme, mazejte zpátky tam, vodkud ste přišel. A kdyby to náhodou nepochopil, tak mu jí i klidně jednu plesknu, aby si to příště pamatoval.“ Svůj „Hudebníkův lament“ zakončil konstatováním, že Praha je na světě jenom proto, aby ho… Jak to jen říci slušně? …aby jí vylézal z řitního otvoru jakožto nevoňavý válcovitý komprimát blíže nespecifikovaného metabolického odpadu, kterých se pak na jihu povaluje tuny okolo působivých vodních výtvorů Jakuba Krčína z Jelčan. :-)
       Pilotování druhé „indicko-šanghajské“ rallye“ se tehdy ujal Mirouš. Hrdinně potlačil strach z toho, že by si v Praze se svou škůdkou mohl „uvařit“ něco, co by si pak moc nerad sám také i snědl a dovezl nás až skoro ke klubu. Zajistit, abychom poprvé na akci dorazili včas už ale nedokázal. Nějaký hladovec z kapely (možná Týna, ta se poslední dobou hrozně cpe a taky podle toho vypadá :-) prohlásil, že bychom si mohli nejprve zaskočit na nějaký ten dlabanec. Dále už mělo vše klasický scénář. Ostatním skupinám („Woo Doo“ a „Five o clock tea“) jsme se zbaběle vymluvili, že nás zlobila naše Škodověnka, takže výsledná ostuda se touto milosrdnou lží snad nakonec trochu zmírnila. Absence při losování pořadí nám alespoň zajistila v soutěži první místo. Bohužel pouze hrací. Tentokrát už vše samozřejmě bylo, jak by někdo stylovější (ale rozhodně ne já) možná řekl: „Silně vo něčem jiném“ (Brrrrrr!!! Hroznej výraz. :-) Prostě jiná liga. Znáte to, jako když hodnotíte ženský. První liga, druhá liga….. a tak dále. :-) My jsme zde, co se sehranosti týkalo, oproti ostatním vystupujícím, asi za největší roštěnku zrovna nebyli. Ještě než to vypuklo, podařilo se nám u stolu celkem příjemně pokecat s moravskýma ogarama z „Woo Doo.“ Říkali nám, jak podle názvu čekali, že budeme nějací skýnští vyholenci v krojích, a chovali se velice přátelsky. Že by na té jejich Moravě přeci jenom něco bylo? Možná bych mohl také jako přítel Bodlák pouvažovat o výběru nevěsty z tohoto bohem požehnaného kraje. Vyměnit svůj ideální vzor podle Krastyho (sterilní, anorektickou pasivní nymfomanku z centra Protivína) za Štýrskou valašku se zadečkem jako srdíčko a odzbrojujícím úsměvem z Moravy. (V tomto popisu ale udělal můj kamarádíček jednu drobnou chybičku. Všechno dokonale sedí, ale nymfomanka to musí být samozřejmě AKTIVNÍ, zatraceně AKTIVNÍ :-))
       Pak už se hrálo. Hrálo se pro lidi. Špatně se bubnovalo. Bubny naprosto jiné a nesměli se upravovat. Výkon prý lepší než posledně, ale bubeník z něj dobrej pocit neměl. Také nebyl klidný na duši. :-) Sledovali ho: Sorbák, Venca 21 (dorazil z festu ze Slaného), Kaboš s Pavlem a Fomas s Danou.
       Po koncertě se začalo řešit spoustu důležitých věcí. Bodlák se u Foma pokoušel reklamovat svou smradlavou pláštěnku do hor, kterou mu v Praze koupil. Jejím vyndáváním z futrálu zamořil Rock kafé víc jak odporní kuřáci. Stádo chcíplých myší z něj ale kupodivu nevypadlo. Dana nás zase zákeřně obrala o těžce vydřených 2300kč na cestu do Bulgarie, přesto, že jsme jí pozvali na koncert zadarmo. Tomu tedy říkám hamižnost. Mezitím, co jsme do sebe cpali Kabošem uklohněné bramboráčky, pokoušeli se Ondřej s Fomasem spíkovat s jedním Polákem, který měl s sebou ještě své děvče a jeden další spřátelený páreček z téže „Papa country.“ Slečny byly pohledné, usměvavé, jak tomu u Polaček často bývá, ale nejspíš měli jednu základní vadu. Nekompromisní pravidlo „Do svatby nic!!!“, které se jim intenzivně pokouší vštípit do hlavy jeden decentní pán v bílém rouše a berlou hrozilkou, by určitě od balících snah odradil i nejednoho většího Don chuána než jsem já, a to by nemuseli být ani zadané. :-) Kéž tito 2 a 2 mladí lidé o svatební noci nezjistí, že si v posteli vlastně vůbec nevyhovují, to potom Pán s nimi. Modleme se za ně, ať všechno dobře dopadne a Polsko má zase další dvě spokojené, výborně fungující „základní jednotky státu.“ Ale proč to vlastně všechno říkám? Jo, už vím. Mladík nám totiž poskytnul ceněnou zpětnou vazbu, co se týče našeho hraní. Hudba Rasovjanu se mu líbila originalitou a povídal, že bychom to měli vyhrát. „Five o clock tea“ jsou prej jako „Linkin park“ nebo „Limp biscuit.“ To sice bylo možné, ale technicky měli vše zvládnuté dobře. Mně osobně je ale moc poslouchat nebavilo a dal jsem raději přednost sledování v pořadí třetích vystupujících, kapely „Woo doo.“ Jejich výkon mě zaujal poměrně dosti. Nejvýraznější osobou kapely, co se vyzařovaného charisma týče, se mi zdál být zpěvák. V zajímavém projevu jsem chvílemi slyšel hlasové „rify“ Jamese Hetfielda z Metallici i již nějakej ten pátek zesnulého lídra kapely Nirvana Kurta Cobaina. Navíc k tomu na své pádlo předváděl ještě slušné „kytarové onanie“ (pojem Standy „Kovboje“ Plívy), což ještě významně zvyšovalo jeho celkovou užitečnost na pódiu. Samozřejmě ani ostatní vůbec nelenili. Dobrá sehranost se „strojově přesnými bicími“ se kladně odrazila na výsledné úderné šlapavosti. O tom si může nechat Rasovjan tak akorát zdát. Jeho bubeník se různými drobnými nepřesnostmi snaží vyráběný industriální zvuk mírně polidštit. :-)
       Soutěžní klání nakonec dopadlo následovně: Na vynikajícím třetím místě si bronzovou medaili odnesla kapela „RASOVJAN“ s 14 obdrženými hlasy, druzí se navzdory svému umu umístili chlapíci z „WOO DOO“- 17 hlasů a na stupni nejvyšším stanuli, s počtem hlasů něco okolo miliónu, rapující miláčci domácího publika „FIVE O CLOCK TEA“
       Největším zklamáním tohoto večera pro mě byla nepřítomnost sličné organizátorky Terezky, která se nám (a hlavně mně:-) věnovala v prvním kole Rock café contestu. Nostalgicky jsem zavzpomínal, jak zajímavě probíhalo podepisování hrací smlouvy v její kanceláři v prvním patře klubu. Tentokrát tato čestná úloha připadla na Týnu. Trvalo jí to pěkně dlouho a docela se tím zdržoval odjezd, ke kterému už byli všichni od nás nastoupeni. To víte, asi ani skvělá slečna Terezka nezmůže více než dva vtipní moderátoři, že? Nakonec se nám však naše Týnuška v pořádku vrátila, takže si všichni o ní mohli přestat dělat starost. Na slovo ale byla stejně skoupá jako já posledně. :-))
       Za třetí místo v soutěži jsme si mohli v klubu nabrat tolik nástrojů, kolik jsme jen v náručí unesli a odnést si je k naší káře čekající u Betlémské kaple. Tam ještě proběhla rychlá motlitba za naše polské přátele a pak už následovala noční etapa škodovácká rallye o zlatý pohár konstruktérů. Z Mirouše se zase jednou stal nebezpečný šílenec, kterého naprosto ovládá silná touha po čím dál větší rychlosti. Odstraněním tyčkovitého omezovače z plynového pedálu si zajistil v této oblasti prakticky neomezené možnosti. Naštěstí ho včas „probudil“ mocný pan Jehova, kterého na pomoc zavolali všudypřítomní, neustále bdělí „svědci“, takže si na příchod do jeho božího království budeme hold muset ještě nějakou tu dobu počkat. Pro nás, jakožto nevinné oběti pasivního kouření, jsou v něm prý připraveny nekonečné orgie, chlastačky a žranice až do skonání věků. Nezbývá, než se zatím jenom těšit. Určitě se v něm ale dříve nebo později setkáte s vaším oblíbeným pastýřem (a to nejen co se týče hraní), který též shodou okolností JE HOVAdo, a který nedá pokoj, dokud ve svém kariérním postupu nedocílí alespoň hodnosti „PADRE BILL“. Již brzy z jeho úst uslyšíte tolerantní hesla typu: „Aláh akbar!!!“, „Vivat Budha!!!“, či „Ganéša pomiluj ny!!!“, takže s náboženskými válkami na světě bude jednou pro vždy ÁMEN!!!
       PS:Autor se omlouvá za drobné vykrádání až skoro parodování svérázného literárního stylu váženého pana Dagobérda Nezkrotného von Brno. :-)



Osmnáctý koncert. 5. srpna 2006 - Protivín, Belvedér

       Kolik stihneš za den koncertů, tolikrát jsi člověkem, proto si vyslechněte mé vyprávění dalších několika málo zážitků onoho (později už dosti deštivého) sobotního dne.
       Dostavit na místo určení se nám podařilo asi půlhodinku před oficiálním začátkem, který byl plánovaný na sedmou hodinu. Zvukař Máza i celé „Stopy v Písku“ již horečně pracovali na přípravě všeho potřebného. Přítomnost kosy, deště a žádných lidí slibovala vskutku velkolepou show.
       Ještě malé rockové zpožděníčko pro případné opozdilce a první kapela ve světě vystupující pod názvem „Hundred beers on beach“ vyráží na scénu. Několik jejich nejskalnějších příznivců nakonec nezklamalo, tak si mohli zahrát alespoň pro symbolické publikum. Ani Stopy jistě nepřekvapí sem tam nějaká ta veřejná zkouška, takže se tohoto úkolu zhostili se ctí. Postupem času se do romantického přítmí dubů počali trousit i nejrůznější příbuzní domácího Rasovjanu. Touha shlédnout na živo svou vycházející hvězdičku na zataženém jihočeském nebi je vyhnala i do takovéhoto nepříznivého nečasu. To mi připomíná, že pan Zdeněk Nečas (náš bývalý skautský vedoucí) nás poctil svou návštěvou také. I já měl později v hledišti zástupce své rodinné kloaky, přesto však byl poměrně zklamaný. Očekával jsem alespoň hrstku zvědavých protivínských spoluobčanů, kterým bychom mohli předvést výsledek své poctivé hudebnické práce. :-) Jak si tak stále více upadám do trýznivé deprese provázené chmurnými myšlenkami na nějakou obzvláště bolestivou sebevraždu, zazní náhle odněkud z dáli, jakoby pod hladinou, Ondřejův zvonivý hlas: „JSME ZACHRÁNĚNI, TÁBOR DORAZIL!!!“ Oživlý had, složený z několika desítek členů čítajícího davu mladých lolitek, pubertálních raubířů a několika starších vedoucích ženského pohlaví, začal pomalu stékat z vysokého schodiště do rajské zahrady nekonečných pivních rozkoší. Když se po chvíli odbyly všechny formality, spojené s mohutným zdravením všech dorazivších, mohli se všichni skautíci příjemně „načít“ zatím ještě hrajícími Stopami. My (jako Rasovjan, to je přece jasné, ne?:-) jsme zatím vyrazili do přírodní sprchy nechat na sobě jako obvykle zapracovat naše osobní vizážistky. Všichni čtyři mužští hudebníci si dali tentokrát na dokonalém vyšňoření obzvláště záležet. „IN LOLITAS VERITAS“ je heslo, které všichni zmínění považují téměř za svaté, proto jim dnes na udělání dobrého dojmu na mladé junačky velice záleželo. :-) Třeba takový Mirouš si o své náklonnosti k životem nezkaženým děvčátkům dokonce nechal složit od Ondřeje text ke své písni, kterou zhudebnil a hodlá jí publiku servírovat jako třešničku na dortu po každém našem koncertu. Ta pedofilní zvrhlost zní asi nějak takto: „Můžu vám říct lidi zlatý, kdyby švarná byla, nevadí mi ani trochu, že je nezletilá.“ :-))
       Rozbalili jsme to asi okolo deváté hodiny. Při úvodním pozdravu se Ondřej s Týnou závažně provinili zneužitím posvátné skautské symboliky. Sice se za to poté do mikrofonu pokorně omluvili, ale takhle jednoduše podobné trestné činy prostě řešit nelze, to by mohl zasvěcený pán policajt již dávno vědět. Něco si odsedět budou muset, aby nám tady nevznikl nebezpečný precedens. Tímto startovacím gestem počínaje, se atmosféra koncertu stala pro nás velice příjemnou. Mohutný aplaus po každé písni, zajišťovaný svojsíkovskou základnou a přítomnými příbuznými, výjimečně uvolňoval i takové nenapravitelné trémisty jako jsem já. Poděkovat tedy příslušníkům rodiny Plívů, Hornátů, Hanzlíků, Bílků, Pellešů, Bodláků i celému skautskému lágru za podporu byla téměř povinnost, takže by se jí dříve nebo později zhostil i podstatně hůře vychovaný mladý muž než je Vondřej. Mlaďounké, toho času krčské, fanynky to natolik rozparádilo, že se jali na taneční ploše předvádět cosi jako rozvinutou rojnici rozjařených rybářek, do rytmu se přesouvajících od jednoho konce parketu k druhému. Žádné velké ryby protivínské heavymetalové scény se ale zrovna toho dne na belváči nenacházely, takže tato síť, do které by se rád nechal polapit i nejeden mladý nagelovaný šampoňáček, zela nakonec prázdnotou. Všichni členové místních legend Araxy i Kryptonu se totiž společně vypravily kout železo dokud je teplé a nahustit své „těžké melodično“ do této hudbě otevřených vlasatých hlav (možná až příliš:-) drsných fandů na nějakej fesťák s podobným skupinovým obsazením. A já se tak těšil, že nám přijdou náš výkon ohodnotit. Poslechnout si kritiku na tělo od někoho, kdo je „Hard as a rock“, tudíž klidně dokáže procházet zamčenými dveřmi a drtit si při tom o hlavu půllitry, by bylo pro mne neskutečně přínosné. Hold jsem zase jednou dohrál s pocitem, že jsem nehasnoucí super-star a z výše uvedených důvodů se nenašel nikdo, kdo by mi o tuto iluzi dokázal připravit. :-) Ba právě naopak. Závěrečná autogramiáda by nastartovala hvězdné manýry i u toho nejskromnějšího ze všech skromných prosťáčků, kteří kdy měli tu čest pohybovat se po posvátné půdě našeho rodného střediskového městečka. Podepisovali se ruce, nohy, cédéčka, (zatím ještě) telecí prsíčka fanynek a tlustý svazek ohraných paliček, které jsem si s sebou chytře zabalil na rozdávání, se ukázal jako početně silně nedostačující.
       Každá sranda ale jednou končí, takže ani tento večer nedokázal být příliš dlouho výjimkou. Všichni táborníci se pokojně odebrali zpět do své komáří líhně u Mlýnského rybníka a my se po chvíli přeplavili i s nástrojema na náš ostrov snů, kde je uskladnili k pozdějšímu opětovnému použití. Po návratu na belvedér jsme se ještě chvíli bavili posloucháním nejrůznějších sprostých cover verzí písně „Chodím po Broadwayi“ v podání několika opivněných „Stopařů“ a jejich kamarádů. Taky umíme s Miroušem jednu pěknou sloku hitovky: „Černý muž pod bičem otrokáře žil“ viďte pane Kardus? Tu zde ale pro její přílišnou slušnost publikovat nelze. Ještě mi přeci jenom zbyla alespoň špetka soudnosti, která mi občas správně napovídá, co si případně mohu dovolit a co ne. Někdo by tuto vlastnost možná i mohl nazvat citem. CIT = VYŠŠÍ ZNALOST, pravil jednou můj profesor angličtiny na Jagelonské univerzitě, kterou jsem kdysi za mlada studoval. U mě byste ale tuto neklamnou známku lidství již dávno hledali marně. Mé nitro bohužel doznalo za tuto dlouhou dobu mnoho ne zrovna záviděníhodných změn, proto v současné době už zákonitě nic není „tak jako dříve.“ V hlavě se vznáší pár posledních mozkových buněk v temném, tichém vakuu, které zbytečně neprotínají žádné rychlé nervové vzruchy a uvnitř propadlého hrudního košíčku, kde se kdysi nacházelo dvoukomorové centrum lásky, taktu či porozumění, duní už jen chladné, emocí prosté „METAL HEART.“ Stejně jako ta nejhezčí „pohádka mládí“ už se nikdy nevrátí ani onen zářící nevinný andělíček, přezdívaný BILL, kterému tehdy babičky v sanatoriu říkali, že je nejhodnějším člověkem, kterého kdy v životě poznali. Inu tedy: Nashledanou v příštím životě, moji drazí, snad bude zase lépe. :-)))
       PS: Kdyby vám tato doba připadala příliš dlouhá tak zkuste příští zápis z Prahy. ČAO. :-)



Sedmnáctý koncert. 5. srpna 2006 - Boudy, Gibbon day

       Náš historicky první dvojkoncert jsme zahájili, jak již nadpis napovídá, v malebné vesničce s početnou rockovou (i jinostylovou) základnou Boudách u Mirotic. „Na ty Budááá musíš, chlapče, pořád támhle přes kopec“, nasměroval mě jednou jistý místní dědeček na tuto každoročně pořádanou akci tehdy ještě nazývanou „Boodstock.“ Nyní jsme svou zdejší prezentaci pojali jako takový menší trenažér. Plánované večerní vystoupení v protivínské zahradní restauraci zvané „Belvedér“ nám totiž nedávalo spát již mnoho dní, proto se zde takhle brzy po ránu nepodařilo najít ke hře to pravé potřebné soustředění. Pokazit takovou prestižní přehlídku na domácí scéně, kde téměř celé město (až na pana Bodláka:-) žízní po hlasité hudbě stylizované do progresivního hard-folku, by byla naprostá katastrofa. :-))) Na podaném výkonu kapely se to odrazilo více než rapidně. (Není nad to umět si nezdar dobře odůvodnit.)
       Při příjezdu nám jedna z pořadatelek poreferovala o tom, jak se předešlý den festiválek na otevřeném vzduchu potýkal s menšími organizačními problémy. „Když se snáší déšť“ na místo, kde se právě nachází „nekapotovaná“ elektronická aparatura, je to problém. „Rychlé a zběsilé“ přejíždění autem přes kabely, které vdechují život většině nástrojů, může také způsobit nějakou tu menší nepříjemnou poruchu, která dokáže pár lidí na čas potrápit. Rasovjan se ale na místo určení dostavil až v sobotu, kdy už všechno probíhalo hladce. U vstupu jsme si nafasovali zdarma podávané poukázky na jídlo a několik pivněnek v podobě vypínače s polohou nula a jedna. Pro většinu z nás na něm byla ta nula naprosto zbytečná. Když už se jednou přepneme do polohy „chlastám“, mohou si s ním naše manželky klidně cvakat jak chtějí a je jim to stejně prd platný. :-)
       …..Ovčáci čtveráci právě dohrávají svou poslední píseň a tak pódium zanedlouho zůstává na chvíli opuštěné. Využíváme tedy příležitosti, dříve než to napadne někoho jiného, a nekompromisně jej ovládáme. Fanoušků na place je jako obvykle poskrovnu, ale kdo by si tím nechal zkazit náladu. Ondřej překvapuje diváky svou novou zábavnou show: „Vyzpovídej si svého spoluhráče.“ Publikum se tedy například od Mirouše dozvídá, že kytara se ladí proto, aby byla nalazená a jiná překvapivá fakta. Jednoho mažského člena naší kapely (řečeno Bulharsky) přezdívaného „Píchlák“ takovéto dotazování roztomile vyvádělo z míry. Během koncertu je z něho vždy miloučký uťáplý oukropeček, kterého bych si klidně vzal z fleku domů. Poznat v něm dotěrného opruzovatele, který dokáže svými kecy týrat nevinnou obět tak dlouho, až pánská přirození na jeho adresu létají vzduchem, je prakticky nemožné. :-)) Nejvýraznějším fandou s malým „f“ byl toho dne náš starý kámoš Mary. Při poslechu se elegantně pohupoval ze strany na stranu (ne ale díky mým dokonale propracovaným rytmům:-) a pokřikoval na Rasovjan různá oslavná hesla. Tímto mu za kapelu upřímně děkuji. Když ho pak Bodlák později viděl celého zmazaného od bahna, povídal, že je od teďka jeho hlavním životním cílem válet se někde na nějakém koncertě pomočenej a pokálenej zároveň. Klidně mu jakožto snaživý dobrovolník, který je vždy připraven pomoci, poskytnu trochu těchto voňavých tělních exkrementů, aby mohl uspokojivě naplnit svůj bezvýznamný život. :-)
       Po nás a následujících „Navenech“ si převzali dokonale rozparáděný dav dvě neo-rockové kapely, které vsadili na zpěv osamělé charismatické roštěnky. Hlas první z nich k nám doléhal pouze do již obligátního čajovna stanu, jehož návštěva se nějak začíná stávat naší fesťákovou tradicí. Druhé „Remorse“ jsem si již poslechl i shlédl před pódiem. Pěknice v červené bundičce na mě zapůsobila jako rudý hadr na býka. Nakonec jsem ale své nízké pudy opanoval a nejednal spontánně jako občas Karel Plíhal, takže se nic zajímavého nedělo. :-) Cover verze písně od Lenyho Kravitze sice v jejím podání nevyzněla zrovna moc dobře, ale jinak zpívala podle mě hezky. Jako další aktéři giboní párty se představili domácí „Anonym rock.“ Vystoupili jako náhradníci místo kapely „In memory.“ Někoho od nich prý nešťastnou náhodou zavalily těžké „Hemondky“ a nyní o jeho život v Praze bojují přední špičky Českého cechu lékařského. :-) I jeden z hlavních pořadatelů této veselice, bubeník Kozy, při občasných proslovech za mikrofonem někdy mírně riskoval své, hasičskou prací zocelené, zdraví. Trochu nevybíravým způsobem nabádal přítomné podnapilé pankáče, aby neničili v areálu plot. Být takto hrubý na nevinné bavící se číratce, kteří to udělali určitě pouze omylem, by se nemuselo vyplatit. Jestli i v pozdních večerních hodinách platilo heslo: „Kozy is not dead“ jsme se ale již nedozvěděli. Belvedér volal, proto musela Týnuška uchopit do svých jemných prstíků startovací klíček „naší“ káry a něžným otočením uvést její motor do pohotovosti. Vedle ní se do auta posadil bubeník Navenů a Ovčáků čtveráků David. Každý kdo totiž zaujme místo na tomto nezáviděníhodném „sedadle smrti“ musí Týnu hladit celou cestu na kolínku. Po letech koncertování už jí my, stálý hosté, nemůžeme ničím zaujmout, proto přítomnost nového mladíčka radostně ocenila. :-))
       Tím, že se s vámi dělím o takto choulostivé zážitky se, jak jistě chápete, vystavuji značnému nebezpečí. Internet je bohužel (až vražedně) rychlé médium, proto vendetu rozzuřené fidlalky lze očekávat velice záhy. Musím si tedy ještě honem vyrazit ven užívat sladkého života, dříve, než nastane nevyhnutelné. Už teď začínám litovat toho, že jsem se pustil do tak nerovného boje. Vzpomínejte na mě v dobrém a nikdy nepřestávejte číst mé zápisy. Možná navždy se s vámi loučí váš, již brzy smyčcem probodnutý, extrémista: BILL.



Šestnáctý koncert. 21. července 2006 - Přeštěnice, Open air music fest

„PŘEŠTĚNICE, O DEN VÍCE“

       Skutečně nás tento festival (a volné vstupné, které na místě činilo 700 Kč) natolik zaujal, že jsme na půdě tohoto plotem vymezeného areálu shlédli většinu prezentované hudební produkce. Dva tropické dny, proflákané za téměř nepřetržitého poslechu skučení kytar, dusotu bubnů, či jiného nástrojového hlaholu, byli mou zatím první zkušeností s rozměrnější akcí tohoto typu. Možnost vystoupit, zahrát a zazpívat na vedlejší malé „stagei“ měl charismatický Rasův Janek zarezervovanou na pátek 21.7.2006, 16:30 hod středoevropského času. Příjezd na místo byl jako obvykle trochu hektický. Mírné opozdilecké bloudění a hledání správného otvoru, kterým by podobná zvěř jako my mohla být vpouštěna dovnitř do ohrady, nám udělalo čáru přes rozpočet. Když se k tomu ještě přidala Týnina rodinná zločinecká organizace na praní špinavých peněz, která trvala na její přítomnosti při jedné ilegální akci mezistátních rozměrů, včasné dostaveníčko bylo opět nemožné. :-) Přesto nás ale dvě pohledné mladé slečny organizátorky přijaly s vlídným roztomilým úsměvem. Vysvětlily nám vše potřebné, napojili nás erární balenou vodou a dál už bylo vše jen v našich rukou. Na prostorově omezenějším, tudíž útulnějším, pódiu zrovna „předskakovala“ strakonická „Mamuma.“ Při pohledu (poslechu) zezadu odkud jsme přicházeli to vypadalo, že se nacházíme ně nějaké slušně rozjeté pouti. Hudební mixáž velké a malé stagee vytvářela docela slušný chaos. Směrem k divákům to bylo lepší, ale i tak při budoucím vychutnávání všech možných dalších kapel to byl nepříjemně rušivý element.
       Vše je připraveno, dokonce i několik lidí na place, tudíž se zpěvák kapely „Possibilní explikace“ Kuba, chápe krátkého uvedení Rasovjanu do děje. Opětovným připomenutím našeho „téměřnicneznamenajícího“ vítězství v soutěži „Rock region fest 2006“ v Písku kapelu sice příliš nepotěšil, ale jinak mu moderování dle mého soudu šlo dobře. Hrálo se příjemně. V tropickém počasí, kdy by se i křováci cítili jak na své oblíbené akci „Monster Kalahari rock day“, jsem si vychutnával stékání potůčků potu po zádech až do míst, kde ztrácejí své slušné jméno. :-) Miroušovo četné fingované ladící pauzy však umožňovaly průběžně doplňovat pitný režim, takže nikdo při hraní příliš mnoho nestrádal. Naopak. Převážně pozitivní ohlasy početně skromného publika dodávaly kapele radost ze života, tudíž i chuť vytrvat. Situace se ještě zlepšila ve chvíli, kdy „vedle“ přerušená produkce natáhla „k nám“ další potřebné dušičky, kterým jsme také okamžitě neváhali předat své důležité hudební poselství. :-) Času bylo kupodivu dost. Skupina hrající po nás měla prý někde menší problémy s policajtama. (To máme občas všichni a nemusejí být ani ve službě :-), takže nakonec dorazili (také) o něco déle. Zvládl se tedy celý program a dokonce i jeden vyžádaný přídavek v podobě písně „Včera bola nedela.“
       Pobyt na hlavní scéně jsme zahájili v jednom hipoňském čajovna-stanu. Nějaké smažky od nás si objednali vodnici s tabákem sladkým jak hovno z nutrie a ty buranštější si s sebou přinesli raději osvědčené pivko. Obsluha kupodivu neprotestovala. Ondřej (jeden z hlavních organizátorů vodních radovánek) již od festu „Rock proti rakovině“ vyjadřuje svůj protestní postoj k této zákeřné nemoci zvláštním způsobem. Častou (z mého pohledu, on asi nebude souhlasit, od 10.srpna prý neměl nic podobného v ústech a to je teď 18. září:-) příležitostnou spotřebou tabákových lahůdek jí dává najevo, že jemu strach v žádném případě nenažene. Některé naše spřátelené kačaby jsou ve své demonstraci ženského vzdoru ještě o krok dále. Zapalováním jednoho cíčka od druhého již téměř donutili vražedného ráčka k potupnému usedavému pláči a ještě k tomu ekologicky šetří sirky a plyn v barevných jednorázových zapalovačích. Naštěstí tak činí prý „pouze u piva“, takže vždy, když se nacházejí v naší těsné blízkosti. Co se k tomu dá dodat, že? Snad jen: „Děkujeme kamarádky!!!“ Alespoň, že většina mužského osazenstva protivínského kolektivu přežila zákeřné pubertální období, kdy zmatené, smečku si hledající, fakáně „neví co se sebou“ bez výraznějších trvalých následků. Pro nevyspělé osobnosti opačného pohlaví je vidina proměny v moderní dámičku příliš lákavá, než aby u nich dokázal zvítězit zdravý rozum. V rytmu skáčka sem tam řízlého regéčkem, které k nám zaznívalo od pódia si brzy náš zpěvák začal notovat svůj nový anglicky otextovaný hit, který se možná použije jako žertovná vsuvka v jedné vznikající písni Rasovjanu. „I am waiting for you now, (pro světáky bejbe) siting on a tree. Smoking grass and looking for the moon and now I am free!“ Jak jsem tuto notovanou zpověď uslyšel, okamžitě se mé paže samovolně položily na Bodlákovo svalnatá ramena a cosi mě donutilo mu něžným hlasem policisty Kryšota pošeptat do ouška: „MILUJI TĚ!“ :-) V podobném opiovém oblouznění se nám zde podařilo přečkat menší krátkou buřinku, která byla pro tyto dva dny poslední možností k spontánnímu přírodnímu zchlazení. Když během ní Krasťáček přestal řešit různé důležité otázky týkající se indiánské eL-Dé-eNky, začal se zabývat pro všechny o něco atraktivnější problematikou. „No prší hezky, jen co je pravda. To budou mít roštěnky pěkně zmoklý trika a co pak asi udělá ta zima? Hmmmmm!“ (To víte, práce s čudlíkama je pro elektrikáře každodenním životodárným chlebem. :-)) Občas si říkám, jak se mohla okolo takového puritána jako jsem já nashromáždit taková neskutečná spousta úchyláků. I Fomas se v následujících chvílích, kdy se k nám opět vrátilo slunce, často choval podivně. U sedících slečinek v sukýnkách třeba klidně bezostyšně prozkoumával, která šťabajzna to na něj zatím jen zkouší a která už hraje „naostro.“ :-) „Nababíno“ bylo na této open air akci opravdu kvalitně, jen co je pravda. Nesčetněkrát jsem si mohl vyzkoušet svou geniální balící metodu, jejíž bravurní ovládání mi každý kámoš, co mě zná, neskrývaně závidí. Totiž: „Obdivně zírat, slintat a čekat až dotyčná sama pářeníchtivého samečka osloví“ ještě nenapadlo ani toho nejvykutálenějšího fištróna. :-) Obvykle má tento postup vynikající výsledky, ale tentokrát se nějak nezadařilo. Drobné osahávání a „tisknutí se na sebe“ s jednou bejvalou……žákyňkou mi připadalo ještě jako bezpečný sex, proto jsem ani nevyužil své tři oříšky pro popelku, pro jejichž neskrývanou přítomnost ve svém batůžku si mě kamarádi krapítek dobírali.
       V následujícím čase se už naše povedená partička konečně začala pořádně věnovat vystupujícím kapelám. První na malé scéně si pamatuju skupinu „Nikde nikdo.“ Zaujal mě u ní název jedné písně, který zněl: „Bambus versus Ursus.“ Připomnělo mi to Bodlákovo konstatování z Rumunska, že po souboji s třetím „Ursusem“ (místní 12ti stupňové pivo) je už ten jeho (dobře leštěnej) bambůsek dávno K.O. :-)) Na hlavní stagei se zatím připravili mé drsné oblíbenkyně sdružené spolu se svým basákem v anglicky nazvané formaci: „Gaia Mesiah.“ Tentokrát jsem upřednostňoval studium neúnavné (a nejpohlednější) zpěvačky, jejíž náročné kousky s hlasem (i tělem) na pódiu opravdu stojí za bližší prozkoumání. Následující „Wohnouty“ zrovna moc nemusim. Jejich hudba je dle mého názoru docela vymakaná, ale osobně mám trochu problém s podivným zpěvovým výrazem. Musel jsem si tedy dojít (spolu s ostatními) nechat „zkazit vkus“ „na malou“, kde to zrovna rozjížděli osvědčení „zpívající srandisté“ z Písku, kapela „200 zbraní.“ Mázovo kostým bílé paní, připomínající spíše strach nahánějící uniformu Ku-klux klanu, byl zajímavý. Vystoupení bylo jako vždy zajímavé tóže. Opětovný návrat do místa většinové (tudíž normální:-) zábavy nás docela zklamal. Na dvě hodiny totiž obrovitý privilegovaný prostor hlavní scény ovládli dvě nudné helmutské rádobyhvězdy, jejichž umístění do pátečního programu jako hlavní hřeb večera byla podle mě jedna z největších pořadatelských chyb. Divácká koncentrace před pódiem během jejich hudebního snažení toho byla jen neklamným důkazem. Únavní „4Lyn“ a ještě únavnější „Transmitter“ nás (Já + Fomas) donutili čekat na závěrečnou „Znouzi“ až do někdy okolo půl třetí ráno. Ta nakonec prostor v hledišti docela znovuoživila. První (asi pouze rozehrávací) skladbou „Mašina“ nás trochu vyděsili, že bude celý jejich program složený ze samých takovýchto nových „poměrněsraček“ :-), ale v následujících minutách jim to, k mému údivu, šlapalo téměř jak za starejch časů. Ve 4:30, po skončení hraní, ustupujeme božímu násilí a utíkáme před blížící se bouřkou do stanů. Ta se naštěstí nakonec nekoná, takže ani naše kamarádka Káťa, jakožto drsná zástupkyně zkušených kačab, které už v přírodě něco zažili, nemusí z nouze (nikoliv se Znouzí ti už jsou dávno v p….:-) někde chlastat až do rána. To by šlo při troše štěstí tak akorát na stanové louce s partičkou zlitejch sanťáků, kteří se tam ještě v tuto dobu potloukali, protože koncertní areál se na noc uzavíral. Ustlala si tedy poblíž nich jen tak „pod číro“ a než stačili pořádně „zakalit“, tak omylem usnula. Kamarádi si tedy od ní alespoň vypůjčili pro potřeby párty jejího diskmana, mobil a peníze na chlast i s celým batohem. Měla ho pro ně přichystaný hned u hlavy, takže ho nemuseli ani dlouho hledat. (Blbá sranda co? Já to ale říkal. Jak na mě někdo machruje, neznám slitování:-))) Přesto bych chtěl naší „postižené dívce“ vyjádřit upřímnou soustrast. Já bych takovejm sráčum musel ty jejich vypitý škeble (z uctivé vzdálenosti:-) rozlouskat kamenem jak vořechy. V nejhorším případě pro rváče jako jsem já vždycky platí: „Kdo uteče, ten vyhraje.“ Šlusáci jsou na běh špatný, to je ve všech časech stejné. :-)
       První sluneční paprsky dělají ze stanu mikrovlnku. Komu by ale nestačili 4 hodiny spánku, že? Nalézáme nedaleko v lese Káti doklady a vracíme se zpět na plac. Jen „Čert ví“ kam ti zavšivení prasopsi odnesli zbytek cenností a ten nám to takhle v deset ráno určitě neřekne. Většinou pobýváme na malé scéně. Největším (příjemným) překvapením tohoto dne je pro nás kapela „Timudej.“ (Začátek v 13:30 hod) Hudba veselá, skočná a k tomu vtipné texty, prostě super. Týna s Fomem kupují cédéčka (plnohodnotná délka jen za 50 Kč). Krátce poté doráží škůdkou Mirouš s těhulí Zuzankou a s idolem Ondřejem. (Večer jeli domů.) Ten se již nemůže dočkat, jak zase dnes zaboduje u svých fanynek. Včera ho oslovili dvě a dnes hodlá tuto fortelnou základnu svého fanklubu ještě rozšířit. Později se mu to skutečně daří. Další dva kousky do sbírky. Vyptávají se na vše možné a ještě chtějí podpisy na (promiňte mi to hrozné slovo) prsa. Úhledné popsání a pokreslení čtyřech (visacích, nikoliv ležatých:-) osmiček zabere svůdníkovi zhruba dvacet minut a pak se ve vší počestnosti odporoučí. :-))
       Ve 20:00 hod. nastupuje první sobotní hlavní tahoun „Čechomor.“ Dereme se dopředu a důkladně si vychutnáváme celý výborný koncert. Na poslední přídavek, píseň: „Gorale“, vytvoří dav lidí hopsající v prašném prostředí menší „desert storm.“ Pohladím dlaní Fomovo rodící se vaničku pod tričkem a náhle k němu drsným hlasem promluvím: „Nažer se prachu, BAGOUNE!“ Ten samozřejmě poslechne. :-) Následující „Mig 21“ zase poslechnu já (spolu se stovkami lidí na stejné vlně). Pan Macháček lítá po celém pódiu, nehumánně hlásí na válečné veterány a ještě i občas zpívá. Kapela k tomu zase hraje. Nečekaně, co? Už mi ty recenze nějak nejdou. Asi to bude tím, že taky pořád jen hraju. Teda skoro pořád. To mi taky moc nejde. A taky dost pracuju. To mi jde zase výborně, ale člověka to dost změní. Život je prostě šmejd. Chtělo by to nějakého vychrtlého jogína v sukni z Kratochvíle, kterej by jedním pomalým gestem svých prokřehlých vrásčitých rukou dokázal vytvořit nějaký nový, lepší svět. Svět, v němž by neexistovali žádní nemocní, žádní špatní hudebníci, žádný krásný žádný sóla, ani žádnej pomatenej pisálek, kterého pár posledních zbylejch kamarádek musí poníženě oslovovat: „Pane Kapitáne BILLe“ :-)



Patnáctý koncert. 29. června 2006 - Praha, Rock Café

       Pozvání na první kolo soutěže amatérských kapel s názvem „Rock Café Contest“ zajistila naše vynikající demo nahrávka, Fomem hojně rozsévaná po různých hudebních klubech. Možnost pokořit hlavní město některého státu je pro nás zatím ještě pořád docela lákavá nabídka, proto se tedy jednoho čtvrtkového odpoledne Bodlákova rudá limuzína značky ŠKODA, našlapaná po okraj aparaturou a slisovaným lidským obsahem v počtu 5 kusů, tryskem rozletěla ku Praze. Pravda místy (docela často) pomaleji jedoucí vozidla tuto první kosmickou srážela asi až na 30km/h, ale jinak to byl fakt vodvaz. Všeobecné obavy o to, zda dorazíme na místo určení včas, Bodlák komentoval asi nějak takto: „Dyť voni se ty p…..ý pražáci n…….u když přijedeme trochu pozdějc. Celej den jenom honěj zlaťáky tak se n…….u když na nás chvíli počkaj.“ :-) Když pak po chvíli padla do placu otázka: „Jak asi bude touto dobou v Praze hustý provoz?“, zareagoval náš příležitostný pruďas následovně: „Celej den ty vohnouti pražský honěj v práci zlaťáky a když pak padne šestá, tak je honem jedou všichni najednou do města utrácet, tak to bude asi stát pěkně za h…o!“ No řekněte, není s naším Jiříčkem sranda? :-) Ještě chvíli přiblblé rozhovory střídali zhovadilé, až se konečně před našimi zraky rozprostřel výhled na nápaditou architekturu luxusních mrakodrapů jižního města.
       Příjezd do centra pak na sebe již nedal dlouho čekat. Teprve nyní to začalo být opravdu zajímavé. Naším cílem byla Národní třída. Brzy jsme pochopili, že základní pravidlo pražského provozu zní: „Žádná pravidla nejsou!“ Čím je řidič agresivnější a drzejší magor, tím lépe pro něho. „To je teda Indie“, zhodnotil dopravní situaci pohoršený maloměstský policista Ondřej. Poněvadž se nám na jedné křižovatce nějak nepodařilo správně odbočit, přejeli jsme si cvičně několik mostů přes Vltavu, shlédli spoustu místních památek a nakonec (ač se to zdá až neuvěřitelné) zabloudili do nejlidnatější uličky z celé Prahy. Závěrečné dilema, které tomu předcházelo, by nám nezáviděl ani nerozhodný Hamlet: „Zabočit na Staroměstské náměstí, či do Karlovy ulice vedoucí ke Starému mostu?“ :-) Po krátké úvaze zvítězila Karlova ulice. Poslední značka, kterou jsem ještě stihl zahlédnout byla: „Vjezd dopravní obsluze povolen.“ Pak se strhlo peklo. Kola s pískotem prokluzovala po zkrvavených zbytcích lidských schránek, stěrače rozstřikovali do prostoru hektolitry vyždímané krve a hysterický řev vyděšených čekatelek na konečnou komprimaci tělesných rozměrů, nepříjemně rezonoval v uších. Vyvrcholením celého masakru bylo rozsvícení zeleného panáčka na přechodu pro chodce, přes který se rozpohybovaná živá masa dostávala na most. Zařazením „forsáže“ ve svém Saladinu ještě Bodlák na závěr „dopravně obsloužil“ pár, zbytečně žijících, pražských loutek a už jsme byli zpátky na hlavní silnici. :-) Pohyb po nemilosrdné džungli žil a tepen, zajišťujících prokrvenost organismu hlavního města, z nás postupem času dělal též stejné nervózní raply, jako byli ti, co se nacházeli všude kolem. „Co děláš ty ….., támhle máš přechod!“, zařvali současně rozzlobený Mirouš a Bodlák na dvě překvapené příslušnice bývalého Sovětského svazu. O kousek dál, při čekání na jedné křižovatce, nás zase šprýmař Krasťáček výborně pobavil svou kritikou jedné, exoticky vypadající, slečny, která poblíž u přechodu čekala až jí padne zelená. „Ta má pysky jak havajskej domovník“, poznamenal na její adresu žertující posměváček, aniž by se nějak vzrušoval tím, že máme jejím směrem dokořán otevřená postraní okna. Slečna se, zaručeně vyslechnuté poznámce, jen roztomile usmála, takže nějaký větší průšvih tento incident nakonec nezpůsobil. :-)
       Na druhý pokus už se problematický „parking“ u klubu podařil. Po přestěhování aparatury jsme se krátce přivítali s hlavní organizátorkou této soutěže, sličnou slečnou Terezou, která nám sdělila pár organizačních drobností. Poté se, sedíce u stolu, krátce řešilo, čí sympatie si tato dračice na první pohled získala a čí nikoliv. Já se okamžitě zařadil do tábora jejích fanoušků. „Řekl bych, že je to takovej ten typ ženy, se kterou si člověk moc neodpočine“, vyjádřil svůj názor uznávaný znalec opačného pohlaví Ondřej. :-)) „To je právě super“, přispěl jsem také do debaty svojí troškou do mlýna a pokračoval tak v pěstování své prestižní image nestárnoucího štramáka, který na určité věci není nikdy dost unavenej. :-)
       Dalšími dvěma „soupeři“ v tomto „veledůležitém klání“ nám byly kapely „LEŽÉRNĚ A VLEŽE a početná devítičlenná skvadra „BUDULÍNEK.“ Když si mezi tyto dva názvy vsunete líbivý název skupiny RASOVJAN, získáte zároveň pořadí, ve kterém, toho dne, v Rock Café hráčské formace vystoupily. :-) Svou hudbou mě více zaujali „Ležérně ležící“ Moraváci.
       V průběhu našeho programu jsem si plnými doušky vychutnával sladkou chuť efektní mlhoviny, kterou do nás občas obsluhující osvětlovač nahustil. „Světelnou izolaci“, která znemožňuje výhled na lidi a způsobuje, že je každý u svého nástroje občas „tak trochu sám“, už o něco méně, ale i tak byla výsledná atmosféra pro nás, dá se říct, celkem příjemná. Zpívajícího Ondřeje jsem jednou mírně „nakrknul“ tím, že se mi podařilo zkrátil naší „slow-folk-rockovou“ skladbu „Sluníčko“ o krátkou závěrečnou pasáž, kde se on, maximálně procítěním halekáním, snaží vyjádřit utrpení týraného robotnického lidu celého světa. Většinou je to ale ukrutná „faleš“, tak bylo podle mého názoru lepší předstírat mírné nepřipravené pochybení, než riskovat tuto velkou ostudu a nechat ho zmíněný part skutečně odzpívat. :-))) Svedl jsem to tedy na několik, téměř probdělých, nocí před akcí, což byla výmluva, která nakonec u rozladěného Ondruša, žádajícího vysvětlení, přeci jenom zabrala a přinesla mi nakonec tolik potřebný klid po celý zbytek večera. :-) „Ať žije bubeník“, ocenil Mirouš svým hlasitým pokřikem na pódiu mou odvážnou oběť a tvářil se pobaveně.
       Když pak okolo desáté dohrál i poslední Budulínek, přišlo na řadu konečné vyhlášení výsledků soutěže. Dva vtipní, do sáček odění, moderátoři všem přítomným pochvíli sdělili, že mezi prvním a druhým místem výsledného pořadí se vytvořil rozdíl pouhého jednoho jediného hlasu. K našemu velkému překvapení tento skvělý, charakterní člověk přišel podpořit právě námi představovaný Rasovjan a učinil tak z něho naprosto dokonale přesvědčivého vítěze tohoto početního porovnávání množství dovezených fanoušků. :-) Škoda, že nevíme, o jakou dobrou duši se jednalo, abychom se jí mohli případně všichni náležitě odvděčit. :-) Možná, že to byl například známý nadšený patriot jihočeských kapel Venca21 (čti jednadvacítka), který ani na chvíli nezaváhal a s chutí se vypravil do Prahy, aby zde nechal zaznít svůj líbivý rozhodující hlas ve prospěch naší kapely. 17:16 vhozených vstupenek byl poměr oné drtivé převahy nad méně šťastnou pohádkovou bytostí, která nám tento naprostý triumph, doufejme, neměla příliš za zlé. Nebojte se, alespoň za svojí osobu mohu stejně jako první česká superstar Aneta Langerová přísahat, že mě opojná příchuť slávy nikdy nedokáže nikterak negativně neovlivnit. Stejně jako ona také: „Mám zájem žít, mám zájem hrát, mám zájem být tím, co máš rád..... Prostě za každých okolností být sám sebou a jít svou vlastní cestou. :-)) Cenu za první místo se vypravil přebrat (jako již tradičně:-) náš nejpohlednější člen kapely (nesloužící v ní však pouze na ozdobu, jak někteří zlý jazykové tvrdí:-)), kterým je bezesporu houslistka Chelnerica. Balíček tvořený blánou na buben, jedním reklamním trikem, strunami na housle a slušivou černou kšiltovkou jako věcná cena potěšil. Dále ještě cérečka TaranTÝNA vylosovala několik hodnotných cen pro diváky a pak už bylo skoro po všem. Vlastně, co to melu? Po všem. Ještě něco málo zajímavého se přeci jenom událo.
       Pro změnu nejpohlednější jinoch z Rasovjanu (o koho šlo doufám říkat nemusím:-) byl totiž vyzván, aby doprovázel slečnu Terezku do pohodlného interiéru její útulné kanceláře, nacházející se nahoře v patře. Záminka zněla tak, že zde má podepsat nějakou smlouvu, na jejímž základě nám pak ona vyplatí peníze požadované za cesťák, ale skutečnost byla samozřejmě úplně jiná. Co se v této půlhodince stalo za oněmi zavřenými dveřmi by minimálně, na drby, nažhaveného Ondřeje velice zajímalo. Při vyprávění těchto zážitků jsem však byl samozřejmě na slovo skoupý, takže se nejspíš náš zvědavec nachází v sužujících mukách obraznosti dodnes. :-)
       Dále je tu ještě jedna taková maličkost, která na chvíli rozvířila poklidné vody Protivínsko-píseckého života a z mojí chytré hlavičky už podruhé odstranila několik hnědých trsíčků voňavých lesklých vlásků. Jestli se budu pokaždé v těchto situacích i nadále chovat jako bláznivý Homer Simpson, bude má hlava za chvíli připomínat spíše koleno, jako u chudáka Jiřího Bodláka. :-) Nemůžu si ale pomoct. Takovéto nečekané oznámení mě vždy více než maximálně rozruší. Považuji tedy za svojí povinnost vás nyní informovat o tom, že se nám v partě rozmohl takový nepěkný nešvar, který by bylo příště potřeba vyřešit hned v jeho raném prvopočátku. Navrhoval bych například: „Včasnou kastraci rizikových jedinců“, v případě zanedbání pak: „Dobře mířený kop do břicha“, či „Podání několika plodů Tisu obecného“ :-)) (To s tím kopem vymyslel Bodlák:-) Jak už se možná leckdo z vás dovtípil došlo opět k nejhoršímu. „I ty Mirouši, cos to učinil, že si nám Bedřicha ze všech akcí odstranil!!!“ Jo, jo, další pěkňoučký, heboučký dáreček na cestě. :-) S tím se já sobecký, zapšklý starý mládenec, jehož hlavním motem je žertovná parafráze známého hesla: „APAGE FAKANAS“ nemohu nikdy smířit. :-)) V našem kolektivu však nejsem zdaleka jedinou odpornou zrůdou, která má v otázce plození dětí zatím jasno. Poslechněte si jaký si na tuto problematiku vytvořil názor například náš úspěšný podnikatel v oblasti grafického designu Fomas: „Nějakou dobu to v nejhorším zkusím a „alíky“ kdyžtak můžu platit vždycky.“ To je i na mě trochu silné (rock)kafe. Řeknu vám, teda, chudák Dana. Když to z tohoto nedospělého Lojzíčka, při závěrečném posezení v hospůdce „Samaritán“ vypadlo, byl jsem z toho, jak říkám, i já mírně v šoku. I když oproti kopání do břicha…..:-) On je stejně Fomas vůbec hroznej NETVOR. Už několikrát ODTÁCH SVOJÍ STAROU DO HOR, takže bacha na něj! I kapela „Krypton“ o tom rozhořčeně zpívá v jedné své „inteligentně“ otextované písni :-)
       Zkrátka abych to shrnul, Miroušova současná situace je samozřejmě silně nezáviděníhodná. :-)) V době, kdy mě kamarád Gagík informuje o tom, že se spoře oděné mladé a krásné slečny po zimě opět vydávají ze svých tmavých pokojíčků do ulic, se on zabývá intenzivním studiem knihy „Miláčku, budeme mít děťátko“ a na podobné úžasné svody světa si jednou provždy musí nechat zajít chuť. Pomalu ale jistě na něj začne „pasovat“ geniální moudro zkušeného životního filosofa Jarka Nohavici, které zní: „Lepší doma seděti, když máš ženu a dvě děti.“ :-) Jeho čas se už zkrátka naplnil, stejně jako ten můj určený na zevrubný popis zajímavých událostí jednoho radostně prožitého dne.
       S přáním „upřímné soustrasti“ se tedy s Miroušem (a mimochodem také s vámi) loučím a nadále zůstávám váš bezcitný sadistický děťovrah: BILL. :-))))))))



Čtrnáctý koncert. 20. května 2006 - Rockem proti rakovině. Ražice, přírodní amfiteátr

       Ke svému prvnímu nesmělému vstupu na pódium vícedenního festivalu pod širým nebem jsme si nevybrali vůbec špatnou akci. Pomineme-li fakt, že se naše vystoupení malou měrou podílelo na podpoře dobré věci, daly se v této příležitosti vidět i různá další hodící-se pozitiva. Vyzkoušet si naostro kolik budeme potřebovat času na různé nezbytné operace spojené s následnou hudební produkcí prospělo každému z nás. Časná hodina koncertu (11:15, v sobotu, v pořadí druhý a zároveň poslední festivalový den) měla totiž tu výhodu, že nás při nich příliš neznervózňovali přihlížející diváci. :-)
       Cesta kapely do Ražic proběhla též hladce jako obvykle. Z Písku vyrážející Týna se svým vozem musela sice v limitu zmáknout ještě pár „bleskových akcí“, ale to pro řidičku jejího formátu přeci není žádný problém. Poslechněte si nyní v krátkosti jejich povšechní seznam: 1. Vyzvednout vyšetřeného bubeníka u nemocnice. 2. Vyzvednout v Protivíně v paneláku bubeníkovi zapomenuté kraťasy. 3. Naložit Na ostrově aparaturu a píkoky Bodláka s Miroušem. 4. Přibrzdit v ulici Pivovarská 236, aby se náš panáček bass-mistr mohl doběhnout ještě v klídečku domů vykálet. Chytře tím ale ušetřila jednu další zastávku, protože nekňuba Bartescu si aspoň zatím stihl doběhnout do Platanky koupit jednu Dobrou vodu. (Samozřejmě perlivou, aby mohl krkat do písniček jako pořádnej drsňák:-) A nakonec za 5té: Umožnit Miroušovi, aby si došel do své hobití nory, plné konečníků žížal, pro svou (nebudu radši opakovat čím:-) pošimranou Gipsonku. Další uvedení rychlých kol do klidu si vynutil až drsný a nekompromisní „Král kobra“ před přírodním amfiteátrem v Ražicích. „Dostaneme nějaké náramky?“, zeptal se, svým zaměstnáním deformovaný, Ondřej. „Jasně, všichni. Dneska tu totiž maj muklové z lapáku bál.“ :-)
       Když jsme se tedy dopotáceli před pódium, snažili se na něm zrovna první vystupující kapela „Čert ví.“ Nějaký jimi placený, naoko ožralý, týpek se zrovna pokoušel zlanařit opodál sedící, posluchače v modro-žlutých uniformách, aby šli aktivně podpořit jeho miláčky. „Kamarádi hasiči, pojďte pařit, já sem taky dobrovolník!“ Oni ale kupodivu nešli. (Dobrá pointa ne?:-) Další grupa s názvem: „Coward“, již při zvukovce nenechala nikoho na pochybách, o jaký styl se bude zhruba jednat. Kytara „naladila“ zvuk motorové pily, k tomu přizvukovala „plechová basa“ a završili to „padající brambory do sklepa“, jak někteří neznalý barbaři nazývají dvojšlapkové orgie. Že se to neobešlo i bez procítěného blití do lidí je též doufám každému jasné. :-) Bubnovat bych chtěl umět alespoň polovičně dobře, výbavička jejich bicmena by se mi také hodila, ale na poslouchání takovéto hudby by mě asi příliš dlouho neutáhli. Zpěváček Bartoloměj měl po celou dobu hraní také silné nutkání doběhnout si k nim až nahoru k mikrofonu, kde by „v kolenou se pohupující“ a „palcem o prostředníček louskající“, jako jeho herecký idol Pier Richard ve filmu „Otec a otec“, vystřihl všem drsným členům Cowardu jemnou gentlemanskou poklonu v následujícím znění: „TO JE TEDA ROKEC, PÁNOVÉ!“ :-)
       Po jejich skončení, co čert nechtěl, nastoupil všemi očekávaný Rasovjan. :-) Věrní posluchači jako jsou například Palič a Pokča nezklamali a přišli si poslechnout. (Dokonce se i dívali:-) Bodlák si pro tento koncert dal odvážné předsevzetí. Tvrdil, že jeho hra na basu bude dnes úplná „symfonie rukou“ :-) Zda to skutečně dodržel, jsem si nějak nestihl všimnout. Ondřej zase, pro změnu, zesměšňoval bubeníka před publikem. Má mě chudák, jako Otík ze „Střediskové vesničky“, rád a neví jak by mi to řekl. Vsází tedy alespoň na to, že je mi známé pořekadlo: „Co se škádlívá, rádo se mívá“ a brzy tudíž jeho náklonnost odhalím. :-)))) Pro tentokrát jsem byl pro lidi rumunský bratranec Ferenc, který výjimečně nahradil za bubnama svého příbuzného. Ten totiž jako obvykle obtěžoval ve špitále sestřičky, až z toho chudák dostal syfilis. Hrálo se mi tentokrát špatně, proto se třeba takový prostořeký drzoun, jako je Palič, nechal na naší vzkazovně slyšet, že by chtěl raději do kapely zpátky starého dobrého Billa, kterému by se takovéhle totální fiasko naostro nikdy nemohlo stát. Já to říkám pořád, že bychom už neměli takového nevycválaného plantážníka na naše koncerty vůbec pouštět! :-) Na poreferování o tom, jak hráli ostatní Rasovjani jsem poněkud nekompetentní osoba. Poté, co jsem jednou málem spadnul z bubenické stoličky, měli mé nervózně roztřesené ručičky dost co dělat sami se sebou, natož ještě hodnotit něčí hudební výkon. Od přihlížejících zvukařů Mirouš zaslechl konstruktivní kritiku, že to prý nemělo žádnou dynamiku. Asi měli pravdu, něco o tom snad budou vědět. Pro podepsanou paličku si ale ke mně (ač se to opět zdálo až neuvěřitelné:-) jedna mladá lolitka přesto opět přišla. Tentokrát jsem byl připraven. Silně ohrané mají stejně větší sběratelskou hodnotu. :-)
       Jako všechno, i náš koncert po nějaké době skončil a na řadu přišlo hodnocení, bilancování, sebemrskání i kuriózní známkování. Na Ondřejovo přání si Týna, jakožto zkušená psycholožka, vzala pod armádním stanem krátké skupinové sezení s celou naší kapelou. Každý se zde měl kriticky vyjádřit ke svému nástroji a oznámkovat zdařilost vystoupení Rasovjanu známkou od jedničky do pětky jako ve škole. Většinou padali jen alibistické průměry, nebo dvojky. Ondřejovo citové výlevy zvládla i Chelnerica poslouchat jen s takzvaně „volně zavěšenou pozorností“, jinak by jí také mohla hrozit nějaká psychická újma. :-)) Nepřiměřenou potřebu kritiky u tohoto zajímavého případu nakonec přisoudila nějaké blíže neidentifikované poruše v „análně-sadistické“ fázi dětského vývinu. (Období, kdy se dítě násilně nutí začínat chodit na nočník:-)))) To bych nikdy nevěřil, že se mohou Freudovi poznatky z psychoanalýzy takhle dobře hodit i v běžné praxi. Bodlák na to všechno pravil, že by se nejraději zeptal na názor jednoho, též ve stanu sedícího „pana Káče“, to že by prej bylo úplně nejlepší. :-) Fom k tomu zase dodal: „Ty cédéčka, ty vám nejdou, ty vám nejdou!“ (Zase všichni zapomněli zmínit se do mikrofonu o možnosti koupit si u nás naše demo:-) Největší sranda ale nastala v momentě, kdy jsme se později bavili o kvalitě hraní s přítomným hudebním kritikem, zveřejňujícím své recenze alb v časopisu „Rock and pop“, panem (neznám totiž jméno:-) Korálem. Kdo v rozhovoru opět nejvíce bodoval je jasné. :-) O: „Mohl byste mi prosím říct něco ke zpěvu?“ K: No dobrý, nevadí mi na něm nic. O po chvíli: Co dělám špatně? K: Další neurčité vytáčení jako, že je to v pohodě. Když pak neodbytný dotazovatel použil znovu asertivní metodu „Pokažené gramofonové desky“ a znovu se dožadoval odpovědi na prakticky to samé, zalezl jsem studem raději pod stůl. :-)) Jediný použitelný výrok, který se nám z něho podařilo vyždímat byl ten, že: „Je to celkem dobrý, ale při delším poslechu už dost jednotvárný.“ S tím tedy já osobně nemohu v žádném případě souhlasit. Kdyby řekl, že většina hudebníků v kapele hraje na h…o, neřekl bych ani popel, ale zrovna hudební pestrost a snadná rozpoznatelnost jednotlivých písní mi připadá jako naše v podstatě nejsilnější zbraň.
       Rasovjan tedy ze scény odešel, ale „SHOW samozřejmě MUST GO ON“ i bez nás. :-) Jako další se tedy představily kapely: „Nohama nad zemí“, „Raven“, „200 zbraní“, „In memory“, „Divokej západ“……a další. Ty jsem já totiž už bohužel neslyšel, protože mě čekalo toho dne ještě mnoho práce. Přesunul jsem se tedy vlakem na Hlubokou, kde se měla ona druhá polovina programu tohoto sobotního dne odehrávat. Zde mi můj agent totiž nasmlouval nad ránem „zdařilý charitativní výstup“ v pozici „hlavní hvězdy“ jedné krátké karaoke vsuvky na rozjeté párty pro zhruba 200 vožralejch sportovců. Posilněn několika doušky zdarma podávaného piva jsem určitě působil jako „Divokej Bill“ více než přesvědčivě. Pak už se jen rozejít se svou přítelkyní Ivetkou a hurá opět do svého rodného zapadákova pod Platanem. O co méně kvalitně jsem si to zazpíval, o to pravdivěji: „Všechno hezký za sebou mám, můžu si za to sám.“ :-((
       Málem jsem vás dostal co? Nebojte, sraženého na kolenou mě hned tak neuvidíte. Dokud unesu na zádech bágl a lidi nedokážou úplně do….. tu krásnou přírodu všude kolem, nebude život nikdy tak docela zbytečný a nehezký. Ženský taky byli, jsou a budou, ale letitý kamarádi už nikoliv, tak proč se nějak nepřiměřeně vzrušovat? (Dagobérd Nezkrotný) Zároveň mi ale nevěřte, že jsem takhle úplně v pohodě. :-) Na druhou stranu, když pak tohle všechno už nezvládnu (Fagaraš se stane příliš vysokým, 10orgasmů za sebou začne být problém atd. :-))), to pak tedy: „Potěš koště!“ a „Pán bůh ochraňuj Chelnericu!“ Dřív než nechám svůj sentiment naplno rozbujet, učiním tomu raději razantní přítrž. Všechny zdraví váš nezdolný bojovník se životem BILL, zápolící se zákeřnou krizí středního věku. :-)))



Třináctý koncert. 22. dubna 2006 - České Budějovice, Solnice - Skautská pouť

       Do této ústřední jihočeské metropole nás, po dlouhém čase (v éře Rasovjanu poprvé), pozvali naši budějovičtí skautští bratři. Jejich lichotivému komentáři na internetu nemohl odolat žádný, souboru neznalý, posluchač. Pozvánka na „poměrně vyhranou poloprofesionální kapelu, která jakožto vrchol večera, nenechá svým balkánským etnem nikoho chladným“, by na akci určitě nalákala i vzorného skautíka Billíka, kdyby se zrovna toho času, na témže místě, nemusel pokoušet předstírat bubenický talent. :-) Před nelehký úkol, zakončit v Budějovicích pouť tohoto celostátního sdružení a pobavit všechny zúčastněné, byli postaveny ještě další dvě kapely s různým procentuálním podílem bratrů a sester. Jako první vyzkoušeli akustiku klubu hráči z formace „100% Recycling.“ Jejich repertoár prý tvořilo několik různých cover verzí známých rockových kapel. Slovíčko „prý“ jistě leckomu chytrému napoví, že naše limuzíny a kamiony s rekvizitami dorazily na místo určení až v momentě, kdy už se jejich vystoupení dalo definitivně považovat za ukončené. Následovalo pokračování v režii tříčlenného uskupení s názvem „Imago dei“ Zde mohl oku, zejména pánského osazenstva, zalahodit příznivý podíl ženského pohlaví na pódiu. Houslistka svým sekundováním v některých písních dopomáhala zpěvačce vytvořit různé zajímavě znějící dvojhlasy a od kytaristy se nejspíš očekávalo, že tomu všemu dodá nezbytný stmelující základ, na což byl v tomto nástrojovém obsazení v podstatě sám. Jak jsem již částečně stačil naznačit, přízeň mých jemně ochlupených amatérských oušek si získal zejména jejich zpěv. Musím se ale přiznat, že repertoár, postrádající rytmickou sekci a větší nástrojovou pestrost, už mě ke konci mírně začínal nudit. Jejich současné složení však prý některé stálé členy toho dne výjimečně postrádalo, takže jindy je možná všechno trochu „o něčem jiném.“ (BRRRR!!!, taky tak nesnášíte „rádoby“ lehce konverzační výraz: „O tom to je“?) :-)
       Během programu druhých zmiňovaných spoluhráčů jsme se (až na notorika Foma:-) občerstvovali různými zakoupenými nealko nápoji, poslouchali snažící se kapelu a chodili na „pokec“ ven před hlavní vchod. Tam se žertovně konverzovalo na téma: „Plánovaná délka našeho brzkého výstupu.“ Podle představy pořadatelů bychom se prý měli na pódiu udržet až něco okolo hodiny a půl celkového času. Že bude tudíž potřeba nějakou tu skladbičku nakonec zopakovat, byl celkem logický jednotný verdikt všech, před vraty postávajících protivínských tlučhubů. Dementních připomínek se v tomto rozhovoru samozřejmě vyskytovalo jako vždy větší než malé množství. Třeba když se ke mně naklonil náš přítulný basáček Bodláček tak, že jsem na své tváři ucítil jeho vlahý přerývaný dech, odporně páchnoucí nechutnou zahnívající Kofolou a s bezelstným výrazem na své tváři mi náhle klidně povídal: „Mohli bysme třeba symbolicky přidat celý náš repertoár, ne?“ Co se na tohle dá dodat, že? Leda něco takového, co v jeho případě vždycky: „To víš, že jo Jiříčku, mohli, jasně, že mohli. :-) (Svým odporem k tomuto černému tekutému odpadu při zpracování ropy jsem mezi svými kamarády již dobře známý. Její opětovné ovládnutí českého nealko trhu pro mě vždy bude znamenat „absolutní degradaci limonádového nápoje jako takového“ :-)
       Úderem šestnácté hodiny, třicáté minuty se zápas o posluchačskou přízeň přehoupl do třetí třetiny, což nás opět po delší odmlce přimělo navléknout se v šatně do slušivých balkánských dresů. Pro tuto zvláštní příležitost, jakou byl dnešní koncert, si nejschopnější instrumentalisti Rasovjanu připravili pro skalní fanoušky menší (zato o to dražší) překvapení. Mirouš s Bodlákem se zde poprvé vytasili se svými novými americkými strunnými sestřičkami značky FENDER. Bodlák, preferující děvčata, která je pořádně za co chytit, si objednal drsňačku, která svým hlubokým hlasem zaručeně zhutní veškeré jejich vzájemné sourozenecké rozhovory. Mirouš, jakožto povaha tajemná a nevyzpytatelná, dal zase přednost slečně, která se na sebe nebojí brát velké množství nejrůznějších podob a projevovat se velice variabilně i zejména po stránce zvukové. :-) Cinkotem čtyř červeno-zlatých sluncí značky ZILDJIAN tomu pak bubeník nasadil onu příslovečnou „třešničku na dortu“, která si ještě dovolila doplnit tuto, na naše poměry nestandardně kvalitní, výbavičku.
       V momentě, kdy pozvolna doznívaly tóny první prezentované písně Rasovjanu, se slova chopil náš lídr pro jihočeský kraj za stranu důchodců Ondřej Bartoš. :-) Vtipně představil nástrojovou obsluhu, čímž pobavil minimálně všechny kolegy z kapely. V přirovnání mé osoby k „Pravé a levé ruce ďábla“ jsem se okamžitě nadšeně vzhlédnul, jenom bych si pro úplnost dovolil doplnit, že „po čertu dobrých“ komponentů se na mém těle nachází podstatně více. :-) Celou následující „zhrubatřičtvrtěhodinku“ se kytarové duo M&B vehementně snažilo získat „absolutní nadvládu“ nad svými našláplými mašinami z USA. (Kdo s námi nenavštívil jisté lechtivé muzeum v Praze, ten si nemůže být zcela jistý, že chápe o čem je tu řeč:-) Mirouš dokonce po vzoru Elvise Presleyho tak divoce pařil v oblasti pánevní krajiny, až chudince malé odřel zezadu nový lak piercingem ve svém přirození. :-) No já vim, už to trochu přehánim. Pochopte ale, že vstřebat do sebe najednou tolik nových vjemů z oblasti netradičního sexu už zanechá nějaké ty nežádoucí následky i na otrlejších náturách než jsem já. :-)
       Co se týče výčtu zúčastněných V.I.P. osobností na koncertě, došlo tentokrát k poměrně velmi znatelné obměně. Zcela výjimečně nepřijel kapelu podpořit náš skalní fanoušek (a též činný písecký skaut) Palič. Ve vzkazovně se trapně vymlouval, že mu to tentokrát nějak nevyšlo, ale takové kecy si mohl klidně nechat na koledu. Příště ho necháme naší ochrankou nekompromisně vyprovodit ven na mráz, hned jak se jeho prolhaný obličej u vstupu objeví. Naštěstí se ale našli jiní vítaní hosté, kteří absenci jednoho zrádného Jidáše více než dostatečně nahradili. :-)) Byl jím například Panky se svou sličnou slečnou, jejíž jméno jsem já popleta samozřejmě zapomněl, dále pak Martínek Hudýny, doprovázený šarmantní Karin z „Vyvolených“ a v první řadě (přesto, že psaná nakonec) má nová srdcová záležitost z budějovické kardiologie Ivetka Bártová. Její přítomnost mi dodávala při hraní pocit jistoty a bezpečí. Vědomí, že se mi v případě kolapsu dostane rychlé a účinné pomoci, mě činilo nesmrtelným. :-)
       Toho dne to ale byla ještě další silná myšlenka, díky které se jedné bezvýznamné chudince za bubnama objevili na zádech křídla. Postaral se o ni můj milovaný bratříček Kyžáček, který naší rodině pár dní před koncertem sdělil onu báječně úžasnou zprávu, že společně se svou přítelkyní Vendulkou čekají ten maličký, heboučký, krásňoučký dáreček, kterým samozřejmě nemůže být nic jiného, než čerstvě novorozené mííímííínko. :-) Nebyl jsem ale jediný, komu tento překvapivý fakt náhle a bez varování ovlivnil život. Třeba z přítele Bodláka, který se ke mně na čundrech rád tulí ve stanu, udělal chlípného „strejdo-milovníka“ z kresleného filmu South-park. :-) I otec čekatel se nám od té chvíle začal rapidně měnit před očima. Poslouchá pořád fotr-rock (Texty typu: Život je pes, Poslední prachy, Falešnej hráč apod.), studuje fotrovský kecy (Dívej se mi na ruce, já si to do hrobu nevemu!, Nebreč, do svatby se ti to zahojí!…) a jeho nejoblíbenějším filmem se stal snímek „Fotr je lotr“ (scifi z jeho budoucnosti :-) Všichni z kapely už máme s tímto vznikajícím drobečkem velké plány. Rocková kolíbka v mém „kopáku“, která má zajistit, aby z něho byl jednoho dne zdatný hudebník, je již okamžitě připravena uložit do deky tuto novou perspektivní naději Rasovjanu. „Co se v mládí naučíš……“ „Katapulti“ si také prý svého nového bubeníka museli „vyrobit“, tak proč né my? :-) Teď, když jsem vás dostatečně seznámil s plánovanou strategií budoucí world-music top-star, přeneseme se zpět na pódium budějovického klubu Solnice, kde se stále ještě odehrává náš v pořadí třináctý koncert. Právě se přehoupl do své druhé poloviny. Atmosféra v sále je příjemná. Někteří posluchači začínají ožívat a objevují se první pokusy o tanec. Ty postupem času zintenzivňují, takže se nám hraje čím dál tím lépe. Pak nás ještě publikum obdaruje svým potleskem a žádostí o přídavek. Od pořadatelů jsme dostali nějaké nové informace, týkající se délky našeho vystoupení, takže se nakonec symbolicky přidávala jen jedna píseň. :-)
       Poté, co jsme dohráli, počal se Ondřej zabývat svou neopomenutelnou oblíbenou činností, kterou bylo již tradiční pokoncertní sebezohavování. :-) Zhodnotil dnešní výkon jako svůj zatím nejhorší v celé dosavadní „kariéře“ kapely, což jsme se mu my ostatní neúspěšně snažili vymluvit. I kdyby byla pravda, že stál na pódiu celou dobu jako „solný sloup“, bylo by to, vzhledem k tomu, v jakém interiéru jsme se nacházeli, vlastně celkem stylové. :-) Navíc těch pár kilo zlata, které mu sám Pán bůh po narození lopatou hodil do hrdla, mu zde určitě zůstalo zaklíněno i tentokrát, proto by i případné mírné odchýlení od běžného standardu nebylo určitě zas až tak hrozné.
       Když jsme pak s Miroušem ještě dobalovali několik málo zbylých částí aparatury, které nám říkali „Pane“, přišli nám pogratulovat k dobrému výkonu dvě mladé náctileté lolitky. Jedna z nich mě, s roztomilým úsměvem mladého nevinného stvoření, požádala, zda bych jí nebyl ochoten věnovat polovinu svého nejdůležitějšího náčiní z dnešního koncertu. Nejprve mi přišlo vhodné se naoko trochu zdráhat, ale když mi potom detailně popsala svůj záměr s ní, ochotně jsem se téměř nové paličky vzdal. Umístí jí prý doma do speciálně připraveného stojanu na zdi, na kterém jsou pečlivě vzestupně seřazeny podle toho, jak jí bubeníkův výkon (při hraní:-) připadal kvalitní. Povídala, že tu mojí pověsí zhruba někam nad Larse Ulricha z Metallici. To mě sice trochu urazilo, ale nedal jsem na sobě nic znát. :-) Pak už následoval jen pozvolný dvouautový odjezd, při kterém nám tyto dvě pohledné dívčí naděje budějovického skautingu nadšeně mávali na cestu. „Ach, kdyby mi tak bylo dvacet“, povzdechl si smutně náš zpívající policista a zatvářil se zachmuřeně. „Jeď Týno!!!“ Šlápni na to!!! Ať už to tady nevidim!!! :-))
       „Pozdně-odpolední“ koncert byl toho dne teprve prvním dějstvím zábavné hry, kterých měl, minimálně pro mě, započatý večer připravených ještě mnoho. Než jsem v jistém bytě na Hluboké, s téměř cizí ženou v cizím pokoji, definitivně pozbyl vědomí, událo se toho ještě mnoho zajímavého. Vyprávění veškerých těchto dalších zážitků už však opravdu není v mých silách, proto se s vámi protentokrát opět krátce rozloučím. Doufám, že drobný nádech erotiky (možná i něčeho ostřejšího:-) v tomto příspěvku nezpůsobil nikomu z vás žádnou psychickou ani fyzickou újmu na zdraví. Předpokládám, že jste všichni moderní nezkostnatělý lidé, otevření k přijímání všeho nového, co tato oblast lidského konání sebou může přinášet. Stejně jako se náš kamarád Jirka Bodlák nestydí za svou odlišnou orientaci i vy se nestyďte beze studu mluvit o svých tajných erotických přáních a tužbách. V případě nějakého problému nezapomeňte, že se vším vám v naší vzkazovně ochotně poradí váš renomovaný sexuolog a zkušený praktický terapeut STREJDA BILL. :-)))



Dvanáctý koncert. 14. ledna 2006 - Písek, Divadlo Pod čarou - Křest CD Drum Bun

       Už toho mám dost!!! Takhle se prostě nedá tvořit!!! Dvacet minut tu tupě zírám na obrazovku a pořád nic!!! Nenapadá mě jediná rozumná věta, kterou by se dalo začít. Člověk, který nespí, nemůže myslet a tím pádem ani psát, tak už to bohužel na tom světě chodí. Normálně z mých textů vyzařuje inteligence tak intenzivně, že je jejich čtení nebezpečné i pro uživatele LCD monitorů, ale dnes cítím, že to bude jiné. :-) Často jsem si naivně sliboval, že už se nikdy nikomu nebudu snažit vysvětlit, jak zdrcující je tíha mého nelehkého životního poslání, ale nakonec, nebude to poprvé ani naposled, co toto nesplnitelné předsevzetí poruším.
       Pracovat v dnešní šílené době jako sanitář v písecké (a nejspíš i v jakékoliv jiné) nemocnici je prostě nezodpovědné hazardování s vlastním životem. (Označení mé důležité funkce asi každý z vás lépe pochopí, když ho nahradím častěji používaným víceslovným synonymem: Debilní, vulgární, neustále vtipný, obtloustlý zřízenec:-) Nároky na rozumové, fyzické a jiné předpoklady se sice v průběhu let u uchazečů o toto zaměstnání několikrát znásobily, ale původní představa lidí zůstává až na výjimky stejná. Asi by se jim na sále při narkóze dobře usínalo, kdyby jen chudáčci tušili, že budou v příštích několika minutách (až hodinách) vydáni na milost podobnému „retardovi“, který se bude mět starat o správnou činnost různých sálových přístrojů a tím i nepřímo ovlivňovat kvalitu výsledného operačního zákroku. (Elektrický koagulační skalpel, laparoskopickou kameru, plynové plnění břišní dutiny, pojízdný rentgen, pohon amputační pily, či jiné podobné nepodstatné hračičky:-) Co ale nakonec opravdu udělá z vitálního, poměrně chytrého člověka nepoužitelnou slintající trosku, je neustálé každodenní lítání a tahání těžkých předmětů, v čase výrazně převyšujícím pracovní dobu běžného nepřetěžovaného občana. Nevyzpytatelné buzení při častých nočních „pohotovostech“ (vych....ytralý způsob jak udržet zaměstnance ve službě, aniž by se mu musela platit plná hodinová taxa), vám zase spolehlivě zajistí nějaké ty menší poruchy spánku, takže své bolestné deficity občas nedoženete ani doma. (Zvláště, když jste jedinci nepoužitelní pro život a bydlíte pořád u rodičů:-) Výsledný efekt je ten, že nemáte na nic čas, nedokážete se na nic soustředit a zapomenete jakýkoliv zadaný úkol.
       Už si alespoň trochu dokážete představit jaká je to hrůza? Asi ne, co? Nevadí, kdo nezkusil nepochopí. Potřeboval jsem se jen na chvíli u někoho vyplakat a tak mi napadlo, že jako nastavené ramínko bych mohl použít třeba zrovna to vaše. :-) Je tu ale i jiný důvod proč vás zbytečně zdržuji svou irelevantní zpovědí. Všechny tyto (a mnohé jiné) hektické okolnosti totiž uvrhly mě (i celou mojí:-) kapelu) do neúprosné reality show Stephana Kinga zvané „BĚŽÍCÍ MUŽ.“ Jakoby náhodou naplánovali její organizátoři závěrečné vyvrcholení zrovna na čtrnácté lednové odpoledne roku dvoutisícího nula nula šestého. Své vzpomínání zahájím zhruba v době, kdy časomíra ukázala: 14:30 hod. středoevropského času.

Zbývá: 8:30 hod. A ČAS BĚŽÍ:
       V Protivíně, ve skautském areálu „Na ostrově“, je před touto důležitou akcí na poslední chvíli svolána závěrečná plánovaná zkouška.
       Z faktu, že se vám nyní chystám vyprávět o křestu nového CD Rasovjanu je zřejmé, že veškeré dokončovací práce plzeňských mistrů zvuku nakonec proběhli úspěšně. Již několik nádherných dní se můžeme nerušeně laskat s naším čerstvě narozeným kulatým děťátkem, zavinutým do vkusného barevného obalu. Na této zajímavé fotografické montáži (dar od přítele Foma) se vzájemně prolíná hned několik pořízených motivů, které před objektiv dlouhánova aparátu naaranžoval sám „pan Život.“ Rumunský ožrala, slovenské stádečko ovcí, světla a mikrofon z „Podčáry“, či sušická metalová „black head sheep“, spolu geniálně splývají v jeden dokonale vyvážený celek, jako by k sobě patřili odjakživa. :-)
       Výjimečně se na ní dostavila i naše houslistka Kerstyn, která se zrovna delší dobu „dělala vzácnou“, takže už ani sama nevěděla, jestli si své party ještě vůbec pamatuje. :-) S tréningem přizvaného hosta, Páji s klarinetem, jsme to také nijak zvlášť nepřeháněli. Ve dvou skladbách si párkrát vyzkoušel doplnit Týnino sólo svým dalším nástrojovým hlasem a pak už se vše více méně ponechalo náhodě. Někdo, kdo tak svědomitě každý pátek „Na zastávce“ piluje svůj kvalitní „nátisk“, přeci nemůže v podobné rozhodující chvíli zklamat. :-) Fomas zase přišel s úmyslem rozjet alespoň jednu generálku scénky, která měla předcházet vlastnímu křestu, ale z časových důvodů se i tato příprava nakonec oželela. Místo toho se mohl s Danou pod fousy potutelně usmívat Ondřejovo procítěnému úvodu v písni „Nalej si sklenku.“ :-) Přejeli jsme téměř celý repertoár a pak se dvěma autama urychleně přesunuli do našeho rodného Písku.

16:45 hod. Zbývá: 6:15 hod. A ČAS BĚŽÍ:
       Zde v divadle Pod čarou začíná nejsložitější boj z celé dosavadní soutěže. V šibeničním limitu je třeba z dovezených komponentů zrealizovat kompletní výstavku fotek z Rumunska. Když vidím, kolik to bude vyžadovat stříhání, lepení, skládání, vázání a kompletování všeho možného, postihuje mě akutní záchvat pesimismu. To se nemůže stihnout!!! Sleduji své nešikovné ruce jak si neobratně počínají při sestavování každé nové pasparty a přeji si být na chvíli bezstarostným tajtrdlíkem Bodlákem, kterého jeho infantilní přístup oprošťuje od jakékoliv zodpovědnosti za blížící se kolektivní nezdar. Naštěstí se postupem času „zapojuje do hry“ čím dál více příchozích pomocníků, takže výsledná spolupráce kapely Rasovjan a manželů Fomasových končí přeci jenom úspěšně. Chvíli poté, co do divadla začnou proudit první hosté, je vše zdárně dokončeno. Vernisáž výstavy „Drum bun“ (Rumunsky „Štastnou cestu“) může začít.
       Poprvé poctila náš koncert svou návštěvou i moravská šťabajzna Maruška (v budoucnu) Bodláková. Nepřišla bohužel v typickém krajovém kroji, protože se prý musí dvě hodiny oblékat a návštěva WC v něm vyžaduje asistenci druhé osoby, ale i tak jí to velice slušelo. :-) Z Ondřejovi strany zase dorazil jeho „out doorovými trecky“ zocelený, bratr, který se odstěhoval do Saint-Tropez, aby se zde pokusil navázat na hvězdnou kariéru nejlepšího policisty všech dob. :-)

20:00 hod. Zbývá: 3:00 hod. A ČAS BĚŽÍ:
       Všichni aktéři plánované divadelní bomby se vydáváme po schodech vzhůru do zkušebny kapely „Nohama nad zemí“, kde se v rychlosti dvakrát pokoušíme o snížení procenta nouzové improvizace v později předváděné scénce. Ondřejovo složité (leč musím uznat, že nápadité) „libreto“ však jeho absolutní eliminaci s naprostou jistotou vylučuje. :-)

21:10 hod. Zbývá: 1:50 hod. A ČAS BĚŽÍ:
       Na pódiu zahajují svůj program naši „předskokani“, či lépe řečeno vážení hosté, Ovčáci čtveráci. Ve svých žertovných barevných sáčkách předvádějí fakt „Hustéééééééj hustééééééj hustééééééj“ výkon. Instrumentální dokonalost jejich hudby by mě mohla opět přimět k alespoň dvoustránkovému sebemrskačskému brekotu, ale tentokrát si výjimečně udržím svou sváteční hrdost a obě oči ponechám prozatím suché. Přesto však považuji za nutné písemně zaznamenat do svých análů (někdo jich hold má víc:-), že vylézt před lidi po takovýchto profících bylo pro kapelu více než obtížné. Nikdo z nich ale nejevil žádné známky „namachrovanosti“, což náš pocit před koncertem značně vylepšilo.
       „Rasovjan and the gang“ :-) se během jejich výstupu bavil všelijak. Jedním z „výrazných momentů“ tohoto časového úseku byla nepochybně rafinovaná mystifikační habaďůra sehraná na nicnetušícího oslavence Ondřeje. Přihodilo se to zhruba takto: Při přepravě věcí z auta tento „přestárlý pojídač koblih“ :-) nečekaně přistihl Mirouše, jak v rukou svírá neznámý, v papíru zabaleným předmět. „Do kouta zahnaný“ intrikán neměl žádnou jinou možnost, než mu ho podat k odnesení a předstírat, jako, že se nic neděje. „To mají kačaby pro Mozka“, přidal mu ještě na cestu jednu ne zrovna moc věrohodnou výmluvu a s napětím čekal, jak to celé dopadne. Zatím ještě 29letý slavíček si byl dobře vědomý toho, že už zítra v časných ranních hodinách dospívá, proto záhadné zavazadlo automaticky považoval za něco, co mu bude zanedlouho s velkou slávou předáno. Nešťastný Mírek si tak dlouho lámal hlavu, jak by mohl svojí nešťastnou chybu odčinit, až se mu to nakonec opravdu podařilo. Celý okruh našich známých, včetně falešného oslavence, nenápadně zasvětil do svého rafinovaného plánu, takže celá akce mohla bez problémů vypuknout. Dav mladých dívek a chlapců se semknul okolo našeho „kámíka Mozečka“ a co možná nejdůvěryhodněji mu začal přát k jeho dnešním narozeninám. Některé protivínské „dámičky“ dokonce uvítaly dobrou záminku „dát si trošku do čumáčku“ a pozvali ho k baru na jednoho narozeninového panáka. Co ale bylo nejdůležitější, předali mu samozřejmě onen neznámý, v papíru zabalený, předmět, takže ho překvapený Ondřej nakonec definitivně přestal považovat za své budoucí osobní vlastnictví.
       Důležitý životní zlom, který ho za chvíli čekal, jsem mu opravdu nezáviděl. „Završení třicátého roku života = konec mládí“ je rovnice, která nemá pro nikoho žádnou neznámou. Všichni jsou si to toho naopak velice dobře vědomi, proto mu to budou již navždy s patřičnou škodolibostí připomínat. Jistě musí strašně závidět mladíkům jako jsem já, které dělí od tragického skoku do hluboké jámy lvové ještě celé dlouhé dva roky. Kolik se toho dá za tu dobu ještě stihnout!!! V hlavě mi vyvstávají vzpomínky na slova pana Miloslava Nevrlého. Doufám, že mě se za tu dobu určitě podaří „nechat si vymlátit všechny zuby“, „rozdat svůj majetek cikánům“, „milovat se třemi ženami najednou“, či zrealizovat jiné zajímavé blázniviny o kterých on mohl jenom snít. Stačí tomu jen dostatečně věřit a vše ostatní už přijde samo. Být mladý je přeci krásné! :-)

22:30 hod. Zbývá: 0:30 hod. A ČAS BĚŽÍ:
       Podruhé za tento den se z úst masa Ondřeje ozvalo energické zvolání: „Ahoj my jsme kapela Rasovjan a nyní vám zahrajeme první píseň, která má název „Nalej si sklenku“, což byla neklamná známka toho, že tentokrát už je to naostro. Uposlechli jsme tedy výzvy našeho „lídra“ a pustili se do koncertování. Musel jsem (chtě, nechtě) ocenit, jak vtipně to toho dne Bartescuovi kecalo a to i přesto, že se mě ve svých mluvených úvodech k písním občas pokoušel urážet. Jak prej ve špitále obtěžuju sestřičky a pak z toho bubnuju jako „Lazar.“ Nehorázná lež! Je tedy pravdou, že zdravý pohledný štramák jako já má v tomto prostředí k této činnosti více než spoustu dobrých příležitostí (proto jsem se chtěl aspoň jednou milovat „pouze“ se třemi ženami najednou:-)), ale já jich v žádném případě nezneužívám. Na pátou píseň si přišel odbýt svých počátečních 2:43 minut slávy i náš hostující klarinetista. Jak hrál posoudit nemohu, protože jsem ho neslyšel, ale prý dobře. Pak už to konečně přišlo:
       Časomíra odbyla 23:00 hod. když se na pódiu zjevil onen extravagantní kníratý vágus, vzdáleně připomínající našeho externího pražského spolupracovníka Foma. Tento exotický vyzáblý „zomboid“ byl dokonale „voháknutej“ pro zvláštní příležitost. Všechny součásti pro něj navržené kolekce (starobylá hučka, červená kravata, provázkem svázané kalhoty či ušmudlaná bílá košile, deroucí se na povrch ležérně rozepnutým příklopcem), měli pracovně nastínit skromnou garderobu chudého rumunského lidu. Velevážený zástupce hudebního vydavatelství „Tortura acustica Transilvana records“ pro střední Evropu a přilehlé okolí pan Konstantin Radu Fomescu sebou na pódium přinesl zručně zhotovenou zlatou desku, kterou se od něho polichocený Ondřej jako náš vrchní zplnomocněnec chystal převzít. Při té příležitosti ho i před publikem pěkně uvedl jako významného hosta, který nám prokáže tu čest a pokřtí naše čerstvě vzniklé CD. Také se jako náš nejlepší „jazykolamač“ ujal doslovného překladu veškerých jeho mouder a zpřístupnil je tak všem širokým „hlášekchtivým“ masám, které se pod pódiem hustě shlukovaly. :-) Hadrník „Konstantinek“ se však k odevzdání hodnotné ceny z drahého kovu nějak neměl. Místo toho, aby jí předal tam, kam patří, začal do Ondřeje podrážděně strkat a afektovaným hlasem ho rumunsky seznamovat s následujícími skutečnostmi: „Původně jsme se domnívali, že tímto výhodným sponzorským počinem se nám podaří expandovat na západní hudební trh, ale když se nám doneslo, co si troufáte vydávat za naší lidovou hudbu, nejenom že hodnota akcií společnosti klesla na bukurešťské burze na historické minimum, ale dokonce dva z mých nejlepších náměstků byli kvůli tomu veřejně naraženi na kůl (per rectum, per rectum!!!) a já musel urychleně požádat o azyl v Moldávii. Prostě ekonomika „fuč!!!“, „Kaput!!!“......... To už nebyl náš „Rumunek“ jemně afektovaný strejda, ale silně rozlícená saň. :-) Museli jsme se na něho tedy s Bodlákem vrhnout a drsným hmatem zřízenců doktora Chocholouška ho bezpečně imobilizovat. Definitivně ho ale zklidnila až Týna, která mu dala přičichnout k otevřené láhvi plné domácí meruňkovice. Když bylo vše opět pod kontrolou, přistoupilo se k vlastnímu křestu. Vyzvali jsme tedy Drákulovo přisluhovače, aby cédéčko obřadně polil pamprdlíkem ovocného špiritusu. Ten ho ale na místo na album zvrhnul sobě do chřtánu. Ta samá situace se dokonce opakovala ještě jednou. Nepomohla ani několikerá důrazná domluva a co nejjasnější posunková instruktáž. Nakonec se musela použít ze všech možných účinných metod ta nejúčinnější: NÁSILÍ. :-) Najednou šlo všechno hladce. Zkroucená ruka Fomescuova „ochotně“ posvětila neposkvrněný hudební nosič kapkou moravské ohnivé vody a Ondřej ho výtězoslavně vyslal na průzkumný let mezi fanynky. Místní „cérečky“, se ale po něm zrovna moc nesápaly. Flegmaticky se rozestoupily do stran a naše ubohá chlouba se bez pomoci rozpleskla na zemi jak dlouhá, tak široká. :-)
       Když jsme pak po koncertě bilancovali a zamýšleli se nad úspěšností předvedeného divadelního čísla, připadalo nám, že se celkem povedlo. Pro nás charakteristický styl nácviku zvaný: „rychlofušing“ podle mého názoru dodal scénce mírnou šmrncovní improvizační jiskru, což diváci určitě museli ocenit. :-) Mírně „cinklej“ hlavní aktér také používal text spíše jako orientační nezávaznou osnovu, než jako neměnné striktní dogma, takže na nějakej ten přeblekt navíc se určitě nehledělo. Nejlépe celé hodnocení vystihl „Fomasovo bejvalej“ (spolužák:-) Ias. „Bylo to trochu trapný, ale jinak hrozně vtipný.“ Na to myslím není co dodat. :-)
       Dovršením bláznivého výstupu se náš koncert nenápadně přehoupl do druhé poloviny. Opět se na jeden song přišel na pódium ohřát ten normálnější z obou našich hostí. :-) Mužná hosteska Pája:-) si zahrál ještě jednu věc s názvem „Přesnice“ a dál už produkci zajišťovala pouze původní sestava. Po dvou přídavcích, které definitivně zakončili celou (re)produkci :-) přišla Ondřejova chvíle. V místnůstce vedle pódia se najednou udělalo nějak těsno. Pro samé gratulanty nebylo kam šlápnout a všichni (tedy většinou jen dívky:-) se snažili ukořistit poslední zpěvákův staromládenecký polibek. Předal se mu zde i zmíněný utajovaný dar, kterým byl praktický vyřezávaný stojan na cédéčka. Nebudu tady psát čí to byl geniální nápad, protože by to byla samochvála, ale popojedu raději dál. :-)
       Čerstvý „třicaterák“ byl z takového upřímného zájmu o svojí osobu prý velice dojat, takže obě strany cítili po gratulaci příjemné kamarádské uspokojení. (Nechtěl jsem tím označením říci, že je snad Ondřej nějakej paroháč, nebo něco podobnýho, to chraň bůh! Jeho finská snoubenka se zatím ve své domovině určitě chová slušně a „na Tuty“ se k nikomu jinému netulí:-)) Kapelu zase potěšili někteří hudební kolegové gratulující k povedenému koncertu a také pár „podpisůchtivých“ fanoušků, kteří si zakoupili nové CD.
       Když pak postupně opadl humbuk okolo upřímného vyjadřování soustrasti našemu duchovnímu vůdci, vydal jsem se osamocen k baru, abych si za své těžce vydělané peníze pořídil také jedno zasloužené orosené pivečko. Pomalu se k němu přibližuji, když tu náhle koho to opět nevidím. :-) Napůl opřený o dřevěný pult, aby ulevil svým artrotickým kloubům a „rozředěným kostem“, zde postává, oblíbený terč mých přihlouplých vtípků, pan Ondřej Bartoš ve své plné kráse. Před sebou měl položený veliký kulatý podnos, na který mu servírka pokládala jednu velkou slivovici za druhou. Po snad čtvrthodinovém sledování tohoto neuvěřitelného divadla jsem se dopočítal ke (kupodivu) symbolicky kulatému počtu třiceti štamprdlat. V našem oblíbeném boxíku pak začala nadílka a narozeninový přípitek. Přesto, že byli pozváni Ovčáci a mnozí další přátelé, celkem dost plných skleniček na platě ještě zbylo. Štědrý „Santa“ s ním tedy oběhl téměř celé divadlo až definitivně zakotvil u stolu, kde seděl Pokča se svými soudruhy. Ti se k ochutnávce moravského moku také příliš přemlouvat nedali a se ctí zprovodili ze světa veškeré zbylé lampy s touto lihovinou.
       Nevím přesně, jak dlouho pak trvalo, než rozjetá zábava v divadle začala pozvolna váznout a tudíž se většina našeho okruhu přesunula do non-stop otevřeného baru Eldorádo nad plavečákem. Zde se Dany milovaný bratr „Kárl von Třebotov“, kterého jsem ve výčtu významných hostů omylem opomněl jmenovat, pokoušel završit svůj celovečerní rekord v množství zkonzumovaných kafí. Když už takhle dodatečně doháním jmenování přítomných V.I.P. osobností, měl bych si také vzpomenout na autem dorazivší manžele Plívovi a sestru Šklebůzu Hornátovou s malym hadem Verčou. Ti sice návštěvu v tomto zařízení výjimečně vynechali, ale jinak náš koncert sledovali pozorně. Na rozhejbání jsme si někteří střihli pár „partiček“ stolního fotbalu, aby každý z nás prověřil, jak mu takhle časně ráno fungují reflexy. Tým, který měl ve svém mužstvu „černého Petra“ Fomase to měl vždy předem prohraný. :-) Pak už byl nejvyšší čas zazpívat do kouzelného sluchátka známý hit skupiny Agartha „Taxi leť k Protivínu“ a v limuzíně vydavatele časopisu „Markýz“ se nechat odvézt až rovnou do hajan.
       Tak zatím, moji drazí. Doufám, že se vám vyprávění líbilo. Vím, nic moc extra nebylo, ale NA LAPIDUCHA DOBRÝ, NE? :-) Příště se opět těší váš věčně zřízenej slouha BILL.
       PS: Myslíte, že ještě bude někdy Ondřej „jako Nový?“ Já tedy nevím, proto vám nemohu nic slíbit. Možná, že jó, možná, že né. (Soukromej humor:-))) PA.


Co Billo 2005              Co Billo 2007