Zápisky z koncertů. Už ne jen od bubeníka Billa, ale i od dalších členů (a nečlena) skupiny.

28. 4. 2007 - České Budějovice - Skautská pouť
31. 3. 2007 - České Budějovice - Solnice
6. 1. 2007 - Tábor-Na Schůdkách

Co Billo 2005              Co Billo 2006


Dvacátýosmý koncert. 28. dubna 2007 - České Budějovice – Skautská pouť

       Z Rasovjanu se opět stala celoskautská kapela. Stejně jako dřív Skautskej nářez, může se teď i on stát kultovní skautskou kapelou. (Aspoň tohle jsem se někde na internetu o Nářezu kdysi dočetl. Bylo to na nějakém skautském serveru a v diskuzi se tam o něm bavili a dokonce tam byl nazván legendou. :-) ) Ondřej s Týnou se totiž letos také připojili k naší menšině a zaregistrovali se. Malý krok pro lidstvo, velký krok pro skauta.
       Opět přišla nabídka zahrát si v Českých Budějovicích na Skautské pouti, kde vystupují jen skautské kapely. Loni byla akce vydařená, lidem se líbilo a prodalo se asi 10 CD. (Prodej zapojuji vždy do statistiky úspěchu.) Mladá vlčata mě uchvátila svou ryzostí. Ještě nezkažená dobou, absolutně žádná přetvářka. „Kup ho a my si ho pak od tebe přepálíme.“ :-) Sice byl Rasovjan loni brán jako hlavní hvězda, ale přesto ještě hvězdné manýry nemá a tudíž mu pálení nevadí. Aspoň se to šíří do světa. Ne každý si může dovolit koupit originál za 50 Kč. Sám si vzpomínám na své kapesné, když jsem byl malý. „Tady máš desetník, Bobši. Nakup jídlo na týden, nějakou tu elekroniku, když to pobereš, kup novou ledničku a zbytek přines nazpátek. A ne aby sis za to koupil zas nějakou hračku jako minule toho robota řízeného dálkově přes satelit. :-)
       Letos z původních třech kapel zůstaly už jen dvě. 100 % Recycling a Rasovjanská maličkost, která prý opět má být hvězdou večera. Jak milé. Tentokrát se akce nekonala v Solnici, ale venku u skautské klubovny poblíž sportovní haly. Při našem příjezdu už Recyklisti hráli. Chvíli jsme poslechli, ale chyběla tomu jedna věc. Jedna zrzavá věc. (Tím nemyslím Miroušovou dcerku Elišku, která zůstala doma s maminkou. :-) ) Nebylo tu žádné občerstvení, a tak jsme museli jít svlažit naše vyprahlé krky do blízké sportovní haly. Mirouš málem přišel k úrazu, když se čistně bezelstně ptal jakéhosi pána, který napjatě sledoval volejbalové utkání, jestli té hře rozumí. Přitom chtěl jen opravdu zjistit jakousi maličkost z pravidel této hry.
       Po malém obžerstvení jsme se vrátili zpět na místo činu. Lidi se už dostávali do varu a při Recyklácké předělávce Známky punku by už nikdo nepoznal, že se nejedná o ožralé punkáče, ale o střízlivé skauty. Já vždycky říkal, že skaut má jít s dobou a nezůstat jen u Poštorenské kapely a Stály báby u silnice. :-)
       Nikde nebylo moc příhodné místo, kde by se hvězdy převlékli do svých kostýmů, a tak to nakonec proběhlo veřejně venku u auta. (Naštěstí na místě nebyl žádná paparazzi.) Ale ono stejně nebylo nic k vidění. U jediné Týny, kde by to za něco stálo, k žádnému velkému odhalení nedošlo. Už to má holt zmáklý. :-)
       Nástup na pódium se vtyčenou vlajkou protivínských vlčat byl dokonale okázalý. Skautský pozdrav a to, na co všichni už tak dlouho čekali, že většina odešla, mohlo začít. :-) Naštěstí to jen vypadalo, že všichni zmizeli. V průběhu hraní se to pod pódiem zaplnilo a rozhýbalo tak, jak to snad Rasovjan ještě nezažil. (Máme tu na stránkách i pár
fotek)
       Ondřej, jako každý zapálený nováček, hustil do davu skautská hesla typu „Skaut nikdy nezahyne!“ atd. a dostával nazpět nadšenou odpověď. (To my staří skauti už takoví aktivisti nejsme, ale to neznamená, že bychom byli o něco horší. :-) ) V písních, kde nový klarinetista Pavel nehrál (zatím je jich většina), mával vlčáckým praporem a všeobjímající skautská láska prostupovala všechny přítomné.
       Jako přídavek Rasovjan zahrál známou píseň Guantanamera, aby skaut dorazil konečně i na Kubu a ovace neznaly hranic. :-) (Snad tam také v duchu nejásal nějaký agent OSA.) Poté se ještě muselo zopáknout pár už hraných věcí, protože kapela má program jen asi na hodinu.
       Na úplný závěr byl požadavek na večerku. Jakákoliv technika, či zesilovač by jí však úplně znesvětili. To není píseň vhodná na pódium. A tak se utvořil malý kroužek pod ním, který si takto ukončil oslavy pěkného skautského dne.
       Úspěch koncertu teď nemohu hodnotit úplně objektivně, protože mi chyběl hlavní barometr – cédéčka. Opět se totiž zapomněly při odjezdu u nás v klubovně, takže nebylo co prodávat. Ale dle rozzářených tváří bych soudil, že Rasovjan snad nezklamal. Za Bodlákem přišlo jedno vlče a zeptalo se ho, jestli mu může podat ruku. Dokonce mu vykalo. Bodlák mu podal bodrou levačku a ujistil ho v tom, že i on je jen obyčejný skaut a tudíž jeho bratr, kterému může klidně tykat. :-) Další spokojený účastník při odchodu prohlásil: „Nejlepší koncert, na kterém jsem byl.“ :-) Na kolika byl už sice neříkal, ale pokud nebyl jen na tomhle jediném, tak to může být bráno jako pochvala.
       Zaskočili jsme ještě na jedno pivenko se sympatickými sestrami a bratrem, ale hlavně sestrami. :-) (Mirouš jim nenápadně přímo sdělil, že Bill s Bodlákem jsou stále nezadaní.) Ve skautském pojetí se může mezi sestrou a bratrem stát cokoliv a není to trestné. Proto doporučuji, máte-li podobné choutky, stačí, abyste oba vstoupili do skauta a nikdo vám pak už nic nemůže. :-) Došlo ale jen na slovní výměnu informací a zkušeností z cest. Sestry slíbily, že se na Rasovjan ještě přijdou podívat do Písku, tak uvidíme, co bude dál. Třeba přeskočí jiskřička i na naše dvě hvězdy a bude jim opět pěkně na světě. (Nedávno se mi svěřovali, že se cíti hrozně sami a uvadají jak lilie skautská na poušti. K tomu ty sebevražedné sklony... No, být slečna, tak si přichvátnu, nemusí to už dlouho vydržet.)
       Tím jsem učinil své povinnosti zadost, nic jsem nezamlčel, možná jen trochu ochudil. Ale co byste chtěli po tak vytíženém člověku. Sesmolil jsem to narychlo v práci a ani nevíte, jak je těžké furt překlikávat a dělat, že dělám. :-) (Kéž by to tak bylo furt.)
       Buď připraven. (Jde šéf.)

Bratr FOMa.s.



Dvacátýsedmý koncert. 31. března 2007 - České Budějovice – Solnice

…„RASOVJAN V SOLNICI PODRUHÉ!!!“
       „Tůůů, tůůů důůů důůů“ STOP!!!
„Basa moc rychle a ještě se Bodlák s Billem tváří jak idioti. Víc přirozeně, a musí to vypadat jako, že jste opravdová kapela, co umí hrát, ZNOVA, VY TUPCI!!!
       Bodlák: „Ano, jistě, nezlobte se, už jdu na to.“
       Bill: „Vynasnažíme se, pane Troška, jen když vás už nebudeme muset vískat ve vousech.“
       „Tůůů tůůů důůů důůů……“ „STÓÓÓP!!!!!“
       „PANE BOŽE!!! To je materiál todlecto. Musim si dát panáka, nebo ho vlastnoručně zabiju. Sjedeme raději celý koncert od začátku nebo to nikdy nenatočíme!“

       „Tak třeba ty, Bille, pověz nám na úvod něco o tom, jak to tehdy probíhalo. Fingované dokumentární scény z vystoupení natočíme raději později.“ „Maskérka si dá pohov, vzhled je řekl bych docela obstojný, trochu ho nasviťte z profilu a JEDEM!“ :-)
       „Na návrat na místo, kde jsme se poprvé a naposledy koncertně činili v dubnu roku 2006, se každý z nás těšil. Některé hudebníky sice mírně stresoval propastný rozdíl mezi naším hraním a instrumentální úrovní „o něco zkušenějších“ francouzských kolegů „RAGEOUS GRATOONS“, ale tuto drobnou psychickou nepohodu snad nakonec všichni zdárně překonali bez jakýchkoliv trvalých následků. Jako čestný host nás přijel opět podpořit i jeden z našich dvou schopných hudebních top-managerů, disgrafik Fomas. Jeho vážné horečnaté onemocnění mu to málem neumožnilo, ale naštěstí jeho osobní indický lékař, pan Mango-emko-eso-emo, si s ním okamžitě věděl rady. Předepsal mu 3krát denně užívat posvátnou vodu z Gangy a rázem bylo po nemoci. Kloktání rozkládajících se zbytků ne zcela dokonale zpopelněných zesnulých spolukrajanů patří i v jeho domovině k velice účinným lékům proti přelidnění. :-) Závěrečnou prohlídku vykonala ve svém volném čase jeho sestřička na jedné pražské diskotéce. Pohmatem zezadu zkontrolovala hmotnostní i objemové parametry jeho ukrytých semenných váčků, porovnala zda vyhovují požadavkům evropské unie a vydala překvapivé závěrečné resümé: Tento nadprůměrný městský nadsamec si v této kategorii s venkovským lidem v ničem nezadá, proto může být bez problémů připuštěn do krví a mlékem oplývajících Jižních Čech. :-))

V nich se tedy, jak už bylo řečeno, konal koncert.
       Jeho prvotní přípravy nás ze začátku trochu rozladili (nikoli naše bubny, ty už rozlazené byly), ale později už každý další vjem patřil mezi ty pozitivní. Cvičně si přivézt a smontovat tento objemný bicí nástroj zrovna nepotěší, proto pochopte naše počáteční projevy nevole. Jak se totiž početná partička Frantíků vysypala vzadu ve dvoře z auta, tvrdě uchopila celou organizaci do svých rukou. „Bonjour!“, neváhal Mirouš obratně přivítat příchozí, jak se na pořádného světáka sluší a patří. :-) Francouzi také překypovali samou slušností a úsměvy. Bohužel také téměř samou angličtinou. Když se mi jeden z nich na baru ptal, co Rasovjan zhruba tak hraje za styl, nebyl asi z mého „Something between world music and rock music“ příliš moudrý. :-) Mezitím se jejich osobní zvukař, osvětlovač i ostatní muzikanti měli čile k dílu. Za chvíli už rozvrzané pódium vesele popraskávalo pod zátěží miliónu nejrůznějších nástrojů, do jejichž výčtu se z důvodu nedostatečného vzdělání raději pouštět nebudu. Nejextravagantněji asi působila bubeníkova strunně-bicí bokovka, kterou byl pravý nefalšovaný cimbál. Já, který chodil pouze čtyři roky na triangl na prestižní vepřové konzervě, jsem později mohl jen obdivně zírat.
       Ke kulatému stolu ve středu sálu, ovládnutého naší kapelou a jejími nejbližšími přáteli, se zatím přichomejtl pořadatel Jirka, s cílem zjistit naše požadavky na vše možné okolo koncertu. To ale chudák neměl dělat. :-) Když se začal podivovat nad tím, že je nás s navrátivším se trubadůrem Pájou šest, místo jím očekávaných čtyř, zúčastněné konstruktivní odpovědi od kapely se rozhodně nedočkal. „My dva když tak hrát nemusíme, budeme se koukat na baru“, prohlásili svorně Bodlák s Miroušem. Stejně jako na jakoukoliv jinou, měl i na otázku: „Zda je Rasovjan náročný na zvuk?“ náš tiskový mluvčí Kardus okamžitou ultravtipnou odpověd: „Neboj, to rozhodně ne. Já jsem třeba skromnej, jak tibetskej mnich.“ „No to je teda síla!“, slyšeli údajně někteří Jirkovo pohoršené konstatování, kterým provázel svůj odchod do míst (ne kam slunce nezasvítí, ale…) kde bude jeho přítomnost podstatně více smysluplná. :-)

Další přípravy už probíhaly klasicky.
       Ondřej jako obvykle vyrazil hledat nějaký tichý, zapadlý kout, kde by se mohl v klidu a nikým nerušen rozezpívat. Nalezl hned dva – na Bodlákovo hlavě - v místech, kde by jste většinou u lidí hledali vlasy, příliš mu ale pro jeho účely nevyhovovaly. Vzal tedy za vděk alespoň čekárnou před WC, která měla též velice dobrou akustiku. Kdyby se mu třeba jeho výkon líbil natolik, že by z něho chtěl i uchcávat, určitě by v tom nikdo neshledával žádný problém. (V případě, že by popošel k mušli samozřejmě:-) Mě, chudinku možná ze všech největší (a to ne pouze co se tělesné konstituce týče), čekala zase nepříjemně ponižující anglická rozprava s kolegou bubeníkem. Blekotal jsem něco v tom smyslu, zda by bylo „possible“ přidělat si svůj „second drum“ na jeho bicí sestavu a už asi posté si sliboval, že se budu snažit v mozku opět zprovoznit veškeré znalosti, které mi tam kdysi vštípila partička sympatických lidiček, říkajících si „Prokop family.“ Když já mám pořád tak málo času a jsem pořád tak unavenej a……..Asi z toho nic nebude. :-) Pak už jen převlékáním do kostýmů vyburcovat natěšené obecenstvo na maximum (možná jen nepříjemně prudit zdržováním:-) a hurá na to.
       Zvukař prý tentokrát potěšil a učinil ze základového dua „Jebe&JeBe”, též občas i „Čižmaj&Pižmaj hlavní hvězdy večera. Rockový zvuk, kde bubny a basa hrají prim, je schopen položit v žáru noci nejednu vlasatou štabajznu v kůži na lopatky. :-) Kromě toho si myslím, že když už dělám nejvíc chyb, chci, aby o tom všichni okolo věděli. Mluvím samozřejmě o hraní. K tématu „ŽENY“ bych se též mohl drobně vyjádřit, ale nebudu vám zbytečně usnadňovat vaše osobní tápání. :-)) Na excelentním výkonu baskytary se toho večera mimo jiné podepsalo i hostování slavného japonského virtuóze Miagiho Surikaty, který svým vyplašeným lelkováním na zadních pacičkách významným způsobem obohatil nevýraznou pódiovou show českých vycházejících hvězd. Díky tomu se možná v závěru našeho programu několik odvážných tancechtivců vrhlo na parket, aby nám předvedlo, k jakým všemožným pohybovým kreacím je může hudba z Bretaně inspirovat. :-) (Hudba z Bretaně a okolí – tak bylo o Rasovjanu psáno na plakátech v Táboře, což je samozřejmě úplně mimo žánr kapely – tedy zatím. :) ) Pozn. Fomas) Jejich zájem byl pro kapelu cennější než plná solnice soli, tudíž i všechno zlato světa. Závěrečná techno pasáž v prvně hrané písni „Hrozny vína“ udělala za celým programem definitivní tečku a divácký potlesk naposledy příjemně zašimral v podbřišku. Inu, pěkné to celé bylo. :-))

Kdo nyní očekává, že přijde ještě pár slov o koncertu RAGEOUS GRATOONS, očekává správně.
       Stejně, jako všemi milovaný vynálezce nejdokonalejšího citoslovce údivu na světě Luis de Funes, i tito hudební kolegové ze země vína naprosto přesně věděli, jak ve svých posluchačích správně naladit citlivou strunu pozornosti a zájmu o své předváděné umění. Malý parket se okamžitě naplnil k prasknutí a volná taneční disciplína pro pokročilé mohla konečně bez problémů začít. Jako nejzručnější (i s nohama to však skvěle uměl:-) se zde předvedl jeden starší prošedivělý pán, který začal okamžitě Fomovi silně imponovat. Pojal u něj podezření, že se jedná o nějakého zkušeného šamana, který se speciálními nacvičenými pohyby pokouší dostat do mimočasoprostorového transu. Věčný rebel Pepa Popper zase ve stejných místech prýmově setřel jednu drzou slečnu, jejíž štíhlost byla „mírně“ plnější, a která jeho směrem vyslala nevhodně arogantní narážku. Rozvalujíce se na speciálně vyztužené židli před rozvlněným davem se na něj náhle zamračeně osočí: „Máš tlustý sklo!“ Jejím velikým štěstím bylo to, že i v Honzíkově mravním kodexu (knižně publikovaném jako „Honzíkova cesta“ pozn.red.) se nachází „slušnost k opačnému pohlaví“ na jednom z předních míst. Na tento zbabělý atak tedy jen suše konstatoval: „Od tebe to teda sedí!“ To, co však rozzloben později v soukromí před námi dodával, „jak by, kdyby“, je rozhodně nepublikovatelné pro nejméně 95% světové lidské populace. :-)
       Já si zase sérii mnoha syrových i ladně uhlazených tónů vychutnal téměř celou na baru ve společnosti jedné nejmenované přitažlivé slečny. Jak v našich sklenicích postupně ubývalo pěnivého moku, vkrádalo se do oboustranných pohledů čím dál větší jiskření a vzájemné „náhodné“ doteky zasahovaly čím dál více lačných hmatových receptorů. Kam až sklouzávali zvědavé pohledy, jinak velice slušného chlapce, o tom už se kor raději nezmiňuji. :-)) Protože mě ale na závěr Bodlák odtáhl do auta téměř tak necitlivě jako já jeho v Táboře, na nic většího než na oční sex (na který jsem vyhlášený specialista:-) zase nakonec nedošlo. A já si zrovna chtěl nechat od Frantíků poradit nějaké pořádné fígle, jak zaujmout výjimečnou ženu. :-) Nač ale zoufat. Život mi přece končí až za rok a to se ještě naskytne spousta skvělých příležitostí sehnat si do domácnosti nějakou tu skvělou myčku, šičku a pračku ve výhodném zlevněném setu. Nenechte se ale mýlit. O to jde tak možná Janu Jelínkovi z Protivína, který je autorem tohoto vtipu a mimochodem už i jednu takovou podobnou našel, ale já patřím u dívek k vyznavačům docela jiných hodnot. Až si na serveru „Lidé.cz“ uveřejním svůj inzerát, kde budu otevřeně hlásat, že u případné zájemkyně o seznámení se mnou bude „nymfománie výhodou“, budu mít už jednou pro vždy po starostech. Závidíte, co? Chápu vás, ale dobrý kreativec nemůže být holt každý. :-)

Abych ale příliš neodbočoval, pojďme se ještě na chvíli podívat, jak to celé nakonec dopadlo.
       V Protivíně se veškeré nástroje urychleně naházeli do klubovny a všichni se v nejlepší víře vydali směrem k domovu. Chapadla baru „Medůza“ se ale Bodlákovi, Fomovi a jednomu zklamanému bubeníčkovi stala na dalších pár krátkých okamžiků osudnými. Při učené debatě o partnerském soužití vypadl z nešťastného Billiče naprosto revoluční citát, který určitě otřese všemi základy vztahového poradenství: „Každý člověk má svoje mouchy, jen Bodlák svoje včely.“ :-) Víc už se nestalo nic!!!

Nyní ještě něco z Protivínsko-písecké drbárny. (Třeba takového Foma vzrušuje více, než jakékoliv hambaté časopisy:-)
       Považuji za svojí povinnost i v této rubrice všechny informovat o tom, že náš kapelmajstr Ondřej se rozhodl už dále „neházet hrách na stěnu“, „nemlátit prázdnou slámu“ a konečně „okusit vína.“ My ostatní gratulujeme, závidíme (a píšeme nevhodné přiblblé narážky:-).
       Jinak ale v té nejlepší víře Jiřince a Ondřejovi vzkazujeme: „Milujte se a množte se, ať je naše skvělá společnost obohacena o dalších několik malých intelektuálků, na které bude muset ostatní dělnej lid v čele s chudákem Jirkou Bodlákem makat až do své smrti. Samozřejmě mu za to budou jak se patří nevděční. :-)
       Než se ale tak stane, možná už nebude chodit po stejné zemi váš homosexuální, flegmatický šetřílek BILL, kterému i tento vykořisťovaný elektrikářský otrok už dávno dělá šéfa. :-) (Co se podobných blbostí týče, pořád má kreativita za paní Blechovou, Fomasem a Ondřejem mírně pokulhává. Rád budu i nadále využívat podobných zdrojů ke své nehynoucí slávě. Honorář za své patentované perličky si případně vyzvedněte na adrese: „Síbrťák svaté Alenky, Pivovarská 236 Protivín, 39811 :-)))



Dvacátýpátý koncert. 6. ledna 2007 - Tábor-Na Schůdkách

       Tak ahoj všem internetovým cestovatelům.Vánoční nákupy, i vstup do Nového roku, se nám podařilo přežít bez úhony. Na našem přehledu koncertů stálo bílé na šedém, že nás čeká Tábor a hospůdka Na Schůdkách.Co Fomas napsal, to je nám dáno. Proto přeskočme klasické jeli, přijeli, odjeli a následující děj si rozdělme na několik bodů. Bod č.5 – přijet (je popsán výše). Bod č.3 – vyplnit dvouhodinový program naším hodinovým, jsme vyřešili bravurně(z původně plánovaného propojení s cimbálovou kapelou KUNOVJAN, která zde účinkovala měsíc před námi sešlo, takže naše vystoupení s názvem RASOVJAN hraje KUNOVJAN se odkládá na neurčito). S tímto nenadálým problémem jsme si poradili naprosto bravurně. Začali jsme dýl a skončili dřív (jsme mistři improvizace :-). Bod č.1 hrát balkánskou, irskou a bretaňskou tvorbu, jak jsme se dozvěděli na místě z plakátu,bylo nad naše improvizační schopnosti (tak dobří ještě nejsme :-). Bod č.4 – zvučit jen zpěvy a housle. Zbytek se musí přizpůsobit hlasitostí prostoru a ostatním členům kapely. Bravurně věc vyřešil náš Billíček (vládce náš, slunce naše jasné :-), který nevlastní jazzové štětky, a tak si půjčil štětky na záchodové mísy. Bod č.6 (5 vynechme je nudná) – neplácat hlouposti a napsat, jak to dopadlo. My jsme se bavili, nealkoholické pivo do nás teklo proudem. Lidi se taky bavili, alkohol tekl proudem. Pod krevetami a lanýži se prohýbaly stoly. Majitelka Lenka se usmívala. A ještě jsme stihli podrbat Táborského Lva za hřívu. Enter s Vámi.
Míra Gornatič

       Tentokrát nemusím ani nic dodávat, je to všeobsažné a dokonalé. Jen si neodpustím takovou malou poznámku. Na tomto koncertě se prodalo 11 CD Drum Bun, což je rasovjanský rekord. Ještě jednou děkujeme a doufáme, že nikdo nelituje. :-)
Fomas


Co Billo 2005              Co Billo 2006