Chronica buranorum civitatis novodvorensis (pars I, pagina XIII)


Milé deathi!
       Bylo, nebylo, jedný noci na jaře a.d. 15.., kdy svítil ouplněk velkej, jak kolo vod vozu, ležel v remízu u silnice mezi Pískem a Protivínem Janek po fotrovi Rasůj a valil voči směrem k Semickýmu dvoru. Měl (ta šelma nekřtěná) jako obvykle kocovinu, prázdnej žaludek a za halenou navostřenou kudlu. Po zemský stezce, si to - ke svý černý smůle - vod městskejch hradeb a v nočním chladu vopile šněroval stín. Totiž vobecní blázen a myší hubitel v jedný perzóně, kterej ve zvyku mejval vobstarávat si živobytí vrzáním na skřipky před portálem chrámu Páně a kterej v oný chvíli asi ani ve snu neměl šajna, jak blízko má ke svýmu stvořiteli. Mors venit velociter - jak říkává náš děkan a tak Janek, ten arcimordýř, tý noci přišel ke skřipkám, zlámaný grešli a slkávě vo kterou patrně nestál.
       Když totiž pak v Protivíně zapíjel ten ukrutnej mord toho ubohýho myšilova páleným (protože se, machometán jeden, bál kola), začali se mu zjevovat myši a plazové a jiná havěť podzemní a tak zle jej trápily, že je ani braní vodehnat nemoh a všickni, co vokolo stáli, pak roznášeli po krčmách, že mu Pán rozum vodňal, či že ďasa vod toho pálenýho do hlavy pojal. A tak Jeníček Rasův pokoje neměl a po lesích bloudil a lidi i hovada se mu vyhejbali, protože vod toho zjevení míru se nedobral.
       Až, jak pověst praví, ty skřipky vzal a na ně hrál by ty krysy vodehnal (tak, jak ten myšimor, co se in eternitate v Boží slávě raduje). A tu muziku pak po celý Práchni aj Bechyni prováděl a ustat nemoh, by se mu ty stvoření nezemský nezjevovali. A tak prý až Horám Kutným bloudil a tam bídně ze života sešel, neboť ho prej tamní němcové do šachty shodili, že jen po svým hrál, a že Vogeltanz, Die Fahne hoch, ani Biene Mája zahrát nesvedl......



Historie II


       Tak, jako mnozí jiní, i postavy našeho příběhu podlehly společenskému fenoménu typickému (nejen) pro země střední Evropy 2. poloviny 20. Století - syndromu ARDUBAS (Davis - Mc Lachlan; Societas deflorata; I/12, str. 57) - Syndrom akustické rány do ušního boltce autority; a ve věku rizikovém intoxikaci (dospívání - adolescence) se chopili elektrických kytar, bicích souprav, mikrofonů apod. a s vervou počali dobývat prkna venkovských kulturních domů a poloprázdných rockových klubů Píseckého okresu a širšího okolí.
       Na straně jedné se v pivovarské Mecce prácheňska vynořila r. 1995 formace neortodoxních junáků: Skautskej nářez, která se do výše popsaného zápasu nadšeně vrhla vyzbrojena dvojicí elektrických kytar a zaštítěna svojsíkovskou ideologií. O tři roky později se po boku uvedené skupiny objevila dosud hrající sesterská kapela: Nohama nad zemí z Písku, jež disponovala(je) kytarou pouze jednou, zato však měla ve svém středu půvabnou hráčku na housle.
       Družba zrozená z náchylnosti k protivínskému pivu a ze společně prožitého Sereměsvětanikdynebudujakotypředemnou dala vzniknout množství společných vystoupení a „plodně“ strávených (nedotrávených) „intelektuálních“ dýchánků nad naraženým pivním sudem. Roku 2001 proběhla ve druhém z jmenovaných těles poklidná výměna kádrů, kdy baskytarista a zpěvák - textař (pisatel těchto řádků) projevili touhu realizovat se na amatérském rockovém kolbišti v jiné podobě než doposud. Krize neminula ani Skautskej nářez a k lítosti spojených junáckých kmenů bylo v létě 2002 deklarováno, že tento nesporný unikát dokonal (dokonal?) a odcestoval do věčných lovišť, kde svým neopakovatelným zvukem rozhání chmury Wakan-tankovy mysli.
       Ve stejné době se z členů obou těles (kytara, basa, bicí - Skautskej nářez; zpěv, housle (externě) - Nohama nad zemí) zformoval spolek, který fascinován (nepopíráme a hlásíme se k tomu) folklórním proudem vtrhnuvším do české rockové hudby na přelomu tisíciletí začal (nejprve pod názvem Port Iwin, od září 2004 - Rasovjan) produkovat (na úrovni, na kterou muzicky dosáhnou amatérští hráči odkojení punk rockovými třemi akordy) COSI...
(Ondřej Bartesku)